31.12.2002. Poslední den roku trávím u rodičů na Mělníku. Nudím se, nic mne nebaví. Po kouzelném létě stráveném v USA jsem na podzim nastoupil do vysněné životní práce, o které mám nyní velké pochybnosti. Vztah s tehdejší přítelkyní (a současnou manželkou) je v těžké krizi. Před deseti dny, při výpadku proudu, havaroval disk v mém PC a já přišel o všechna data. A v podobném duchu bych ve výčtu smutných skutečností té doby mohl pokračovat dál…
A jak tak koukám z okna na nezvykle zasněženou zahradu u sousedů, v hlavě mi blikne poslední možné řešení. Co kdybych si šel zaběhat. Nikdy jsem neběhal, v mém okolí nikdo neběhá, běžecké vybavení na mne neútočí z reklam a atletiku znám pouze z televize. Přesto si obouvám tenisky potrhané od procházek po coloradských horách a po uježděném sněhu pomalu klušu k místnímu hřbitovu. Zvládnu nejen úvodní 50m převýšení, ale i celé kolečko měřící téměř 3 kilometry.
Hlava je nádherně pročištěná, tělo příjemně unavené. Ještě se stihnu opít kolou s rumem, ale rok 2003 ráno zahajuji, jak ten předchozí skončil – kolečkem kolem hřbitova. V té době si to ještě neuvědomuji, ale nasedám na vlak, ze kterého se vystupuje velmi obtížně, a který po 14 letech urazil přes 50 000 km. A hlavně – stále jede dál…