Zatímco české běžecká špička nahání přes zimu černošky v Keni, amatérům zbývá naše krásná kotlinka. Tradičním zimním setkáním je počátkem února maratón v Ostravě Třebovicích. Podnik je pojmenovaný po místním pivaři Františku Oherovi, který se občas pokoušel běhat a patrně i tím je mi závod velmi sympatický. Ne že bych někde jinde zářil, ale zde se mi opravdu nikdy nedařilo. Trať je často hodně ledová, očekávání veliké a únorové rýmičky nepříjemné. Maraton jsem zde předloni vzdal a na poloviční trati nebyly výsledky o moc lepší. Za všechno nejlépe vypovídá krátká reportáž z roku 2010.
Třebovice 6.2.2010. Už jsem při běhu zažil leccos, jednou jsem přišel pozdě na start, jednou jsem start vůbec nenašel. Dnes jsem přijel do promrzlé Ostravy Třebovic, zaparkoval v závěji a musel konstatovat, že taška zůstala ve Frýdku a kromě toho co mám na sobě, nemám vůbec nic… Naštěstí bylo hnusně a jasné že o běh tolik nepůjde, tak ty zimní kožené kotníčkové boty snad vadit nebudou, ne? Pořadatelům jsem slíbil, že startovné pošlu dodatečně a mistrovskou improvizací byly rukavice. V autě pod sedačkou mám od táty skvělé, o číslo menší, gumovo-hadrové rukavice, prý až budu měnit kolo… 
Vypadal jsem jak polonahý gynekolog vracející se z beskydské túry. Půlmaratón znamenal 4 kolečka s obrátkou. Start. Po 200 metrech asfaltu jsem naběhl na led, začal balancovat a přistál lokty v okolo rozsypané škváře. Borce za mnou jsem docela pobavil. Měl jsem chuť to zabalit, ale když už jsem tam byl… Led střídal sníh, který přeci jen tolik neklouzal. U obrátky opět led, jak pro rychlobruslaře. Brzy přišly další 2 pády… Jinak to celkem šlo. Podle hodinek se mi dařilo zrychlovat. A za 1:37:04 jsem se proklouzal do cíle… Tak si příště nezapomeňte vzít na závod běžecké boty 🙂
Zpět do reality roku 2017. Mířím ranním vlakem do Ostravy. Chrchlám jak při vstupu na plicní a volbu závodit nechám na vyšším moci Českých drah. Pokud nestihnu přestup v Kolíně, na maratón doslova kašlu a jedu rovnou na Čeladnou slavit narozeniny tety. V Kolíně jsme na minutu přesně a po dalších 3 hodinách tak nazouvám v Třebovicích své závodní botky.
Počasí je mrazivě slunečné a to mám rád. Brzy po startu mne předbíhá snad 20 lidí, ale na otočce se ukazuje, že všichni běží čtvrt nebo půlmaratón. Sakra, já jsem první a už mám i náskok! Pocit to nevídaný. Trať je v nečekaně slušném stavu. Podběhy pod 2 mosty jsou sice ledové, ale posypané kamínky a škvárou. Záludné je pouze 30 metrové ledovo-sněhové pole, kde je třeba sloní krok změnit v cupitání gejši a s případnou ztrátou rovnováhy se vyrovnat lépe než Březina na nedávném Mistrovství Evropy v krasobruslení.
Každých 2.6km je otočka, kde sleduji, jak postupně zvětšuji náskok v čele závodu až na pěkné 4 minuty. Půlmaratón ještě zvládnu v plánovaném čtyřminutovém tempu, ale už to není ono. Na rekord dnes stejně nejsou podmínky, i ta trať měří cca 42.5km. Než nějaké zbytečné vytuhnutí a následné odpadnutí, raději výjimečně použiji hlavu a zpomalím na tempo 4:15, což se v daném stavu běžet dá. Kolega na druhém místa se pomalu začíná přibližovat. Kolem 30. km mám však stále náskok přes 3 minuty a to by mohlo stačit. Kdybych věděl, že na druhém místě běží Peter Tichý, dvojnásobný účastník OH v chůzi, vítěz desítek maratonů s osobním rekordem 2:27, patrně bych propadl panice jak Pažout z matematiky. Nevědomost je někdy opravdu sladká. Ke konci už mi je dost špatně, žádná euforie, pouze si říkám, že čím dřív budu v cíli, tím dřív budu sedět v teple v zázemí s půllitrem piva z minipivovaru Koníček v ruce. Za poslední, 15. otočkou si s Peterem plácneme, i jemu je jasné, že dnes si běžím pro vítězství já a po dalších 2km probíhám cílem v čase 2:55:56. Peter začal finišovat trochu pozdě a dobíhá 2 minuty po mně.
Nabízí se srovnání s pátečním vítězstvím biatlonistky Koukalové na Mistrovství světa. Ona doběhne vyčerpaná do cíle, decentně si otře slinu bělejší než písek v Karibiku a i hned se usmívá, mává a rozdává rozhovory. Já jsem po doběhu 2 minuty chrchlal barevné hleny, že by si z nich mohl Shrek udělat nápoj na silvestrovský přípitek. Dopajdal do 2km vzdáleného zázemí, kde jsem se ještě hodinu klepal u kamen, abych následně plynule přešel do lehké opilosti. Marketingové využití rovno nule. Kdyby mne sponzorovalo Hamé, tak po mém vítězství by místo třísměnného provozu museli dát zaměstnancům k podpisu smlouvy na poloviční úvazek s pracovní dobou pondělí, středa a pátek dopoledne.
Kromě piva a polévky dostanu za vítězství obálku s prémií 500 Kč, což se přesně rovná startovnému a útratě při po závodním posezení. K plnému profesionalismu už chybí jen krůček.
Ostravu jsem sice dobyl, ale sebe dobil dvojnásobně. V neděli je moje tělesná schránka neprosto nepoužitelná a jsem nucen po 84 běžeckých dnech si zapsat áčko.