Polední přestávka

Už na základní škole jsem si zamiloval povídky Šimka a Grosmanna, které obsahující spoustu jazykových perel. Moje oblíbená je z povídky Jak jsem hledal nevěstu: „…o polední dvacetiminutové pauze, kdy je dílna nejméně hodinu prázdná…“. Ano, přes oběd se toho dá stihnout hodně, záleží na přístupu. Když vám navíc manželka skvěle vaří, byla by škoda nenosit z domova krabičky (které většinou mají s krabičkovou dietou společné pramálo) a ušetřený čas využít například k občasnému proběhnutí se.
Pracuji v kancelářském komplexu The Park. Pro neznalé se jedná o budovy po pravé straně dálnice D1 u nultého kilometru směr Brno, které v noci barevně svítí. Stále více zaměstnanců firem v komplexu vyráží přes poledne provětrat se do blízkého Krčského lesa. Letošní zima nám amatérům běhajících po městech trénink poměrně zkomplikovala. Kdyby byl sníh alespoň všude, ale když suchý povrch se neustále střídá s náledím nebo sněhem, tak vhodné obutí prostě neexistuje. V lednu se v Krči už běhat téměř nedalo a byl jsem nucen nad závažnou situací se zamyslet.
The Park je nudle lemovaná nízkými kancelářskými budovami, kde uprostřed vede promenáda. To je poměrně honosné slovo, kolega Zdeněk, jinak šéf oddělení testování to trefně nazval „Kuřáckým kaňonem“. Mám zde problém projít i do práce, tak tady určitě běhat nebudu. Nicméně celý park lemuje dokola menší chodník. Velkou výhodou je, že zde chodí jen minimum lidí a pokud nasněží, pohotová údržba to brzy projede frézou, tedy zde nevznikají ledové plochy z ušlapaného sněhu. Zkrátka ideální místo pro zimní přípravu.

A jak si tak jednou kroužím kolem „parku“, říkám si, že by nebylo špatné si tu zaběhnout tréninkový maratónek. Vzhledem k šířce startovního pole půjde o jisté vítězství a je jej třeba trochu okořenit. Den před utajeným závodem běžím svůj oblíbený, ale hodně náročný trénink na běžeckém páse. Navíc si na výlet neberu žádné občerstvení, prostě jen před půl jedenáctou vyrazím na dřívější oběd, před vstupem do naší budovy stisknu start na hodinkách a běžím. Počasí vyšlo náramně. Mraky soupeří se sluníčkem, párkrát zaprší, spadne i něco zmrzlých krupek. Přesně jak to mám rád. Po jedenácté začíná paralelní závod majitelů služebních aut „Kdo dojede nejrychleji k co nejvzdálenější hospodě na oběd“. U čtyř vjezdů do garáží je tedy nutno probíhat se zvýšenou opatrností. Jak už mám vyzkoušeno, daleko bezpečnější je běžet směr Brno a míjet nejprve vjezd a až pak výjezd. Stále držím rovnoměrné tempo těsně pod 4:15, které by mě mělo dovést do plánovaného cíle pod 3 hodiny. A sotva skončí obědy, plynule navazují manažeři, pod zástěrkou schůzky u zákazníka, vyrážející s raketou ukrytou v zavazadlovém prostoru na odpolední squashová utkání. Já stále kroužím a kroužím. Kupodivu nemám ani hlad, ani žízeň. Pouze docela fouká, jak informují na iDnes v krizové online reportáži, což je nepříjemné v dlouhém otevřeném úseku ve směru na Prahu. Kolem poledne to nejlépe dokumentuje Vietnamec, který ve velké polystyrenové bedně přiváží obědy do nadnárodní špeditérské společnosti, a ve chvíli kdy probíhám kolem, nevěřícně zírá na víko své krabice, které zůstalo viset na nedalekém stromě. Na kolečku měřící necelých 1200m se člověk zkrátka nudit nemusí a já si to tři hodiny velmi užívám. Vlastně ne, za 2:58:18 přes vstupem do firmy zastavuji stopky s gps na hodnotě 42200m. Rychle osprchovat a před půl druhou už vytvářím hodnoty u novodobého soustruhu.
Maraton během polední pauzy, zahrnující maraton „pod 3“, zahrnující i maraton bez občerstvení, si tedy ze svého běžeckého TODO listu mohu s radostí škrtnout. Zatímco Petr Vabroušek uvažuje o maratonu na měsíci, mne během kroužení kolem The Parku napadl maraton daleko společensky užitečnější. O tom ale až někdy příště…