Doma mi často říkají, že spíše než o limity pro ultramaratonská mistrovství světa bych se měl zajímat o podmínky III. pilíře důchodového systému. Dokud ale ještě sejdu po ránu schody bez pomoci, tak si pokoj jen tak nedám. Po loňských nezdarech na 100 km jsem trochu začal uvažovat o limitu na poloviční distanci – 50 km. Jedná se o nejkratší ultramaratonskou vzdálenost. Pro většinu ultra běžců je to nesmyslně krátké, pro většinu ostatních běžců je to nesmyslně dlouhé. Tedy konkurence je poměrně malá. Limit pro MS je 3 hodiny 20 minut, což by nemuselo být úplně mimo dosah mých možností. Stačí mi „jen“ lehce překonat svůj rekord na maraton a následně ve stejném tempu pokračovat necelých 8km. Tolik teorie.
V sobotu 4. března jsem se vydal na výlet do Plzně, kde se u rybníka Bolevák běhá každý měsíc maraton. Jedná se o jeden z nejhezčích silničních maratonů v Čechách, kdy po 3.2km dlouhém chodníčku 13x obkroužíte místní rybník. A při tom březnovém závodu mohou startující volitelně pokračovat až na metu 50 km. Trasa se lehce vlní na všechny čtyři strany a máte tak pocit, že závod pěkně ubíhá. Velmi komfortních je i 13 občerstvovacích stanic rovnoměrně po trase rozmístěných. Kdo by si chtěl premiérově odběhnout maraton, určitě bych mu vymlouval mačkání se v davu v centru Prahy a čekaní až nějaký vysoce postavený politik vystřelí. Rozhodně však doporučuji dojet si pro romantický zážitek do Plzně k rybníku.
Radek Brunner prohání krokodýly na Floridě, tak konkurence není veliká. Proto mne lehce překvapí, že jsem po startu postupně odsunut až na 4. místo, ale během první hodiny se propracuji zpět do vedení. Druhou hodinu si rovnoměrným čtyřminutovým tempem buduji náskok v čele závodu. Pocitově je to však horší než bych čekal. Vymluvit bych se mohl například na množství odrážedel, koloběžek a kočárků, které se ve slunečném dni po trase závodu nekoordinovaně pohybují. Metu 30 km proběhnu minutu pod 2 hodiny, což je téměř plánované. Zároveň, je mi jasné, že dalších 20 km nastavené tempo již neudržím. Přepínám na nižší rychlostní stupeň, kdy tempo klesá k 4:20. V duchu se rozloučím s virtuálním reprezentačním dresem a soustředím se alespoň na dobrý výsledek obou spojených závodů. Za 2:51:30 vítězím v maratonu, je to můj druhý nejlepší maratonský čas, tak není třeba truchlit. Každý kdo někdy běžel maraton, ví, že v cíli je vždy rád, že je konec. A teď si představte, že po proběhnutí cílem, musíte pokračovat dalších osm kilometrů. Již tak velký zážitek se tím ještě umocní… Ty dvě a půl extra kolečka kolem Boleváku však nejsou tak hrozná. Elegantně se vyhnu všem odrážedlům a koloběžkám a v čase 3:27:18 kompletuji sobotní vítězné double.
Bilance mých posledních 5 amatérských maratonů je nyní „neuvěřitelných“ 1. – 2. – 4. – 1. – 1. A že šlo o Beroun – Plzeň – Budějovice – Ostravu – Plzeň a ne o Boston – Prahu – Berlín – Ottawu – Paříž? Na to se snad vnoučata ptát nebudou…