Na houby

Polovina houbařů z Prahy vyráží za svými úlovky do tajemných míst zvaných Brdy, což jsou lesy ležící na západ od našeho hlavního města. Vstupní branou je městečko Mníšek pod Brdy, jehož název hezky parafrázoval ze svého německého exilu Karel Kryl, když psával z Mníšku pod Alpou. Já jsem do Brd zavítal v sobotu za absolvováním premiéry na slavném padesátikilometrovém závodu, zvaném Brdská stezka, který se letos běžel po padesáté a údajně i naposledy.

Je na místě se zmínit o úterý závodu předcházející. V poledne si chci dát svižnější půlmaratónek, což v mém případě znamená kilometry pod 3:55. Jenže už v úvodním, zahřívacím, kilometru je jasné, že dnes to prostě jde jaksi samo. Hravě se následně dostanu pod 3:45 a v rovnoměrném tempu vydržím po celou dobu tréninku. Poslední kilometr už opět jen klušu, ale i tak hodinky před vstupem do kanceláře hlásí: vzdálenost 21.1 km, čas: 1:20:48. Odečtu-li ztrátu pomalejších krajních kilometrů, pak se jedná o můj nejrychlejší půlmaraton během 15 let běhání…

Po registraci na závod sedím v autě a schovávám se před hustým deštěm. Při pohledu na své startovní číslo 69 si říkám, jestli jsem raději neměl zůstat doma s manželkou a děti poslat k babičce. Nakonec jen minutky před startem vylézám v trenkách a tričku dešti vstříc. Pozdravím se s Ondrou Veličkou, jinak loňským vicemistrem Evropy v běhu na 24 hodin, jež mne pasuje za favorita, neb prý dnes běží dle instrukcí trenéra jen na 90%. S Ondrou mám bilanci ještě horší než Berdych s Federerem, ale žádná série snad netrvá do nekonečna, což v ultra běhání platí dvojnásob.

Záhy po stratu jde do čela švýcarský reprezentant Fabian Downs, kterého ostatní uvidí až v cíli. Já se držím na 3. místě, přičemž domácí Švarc je na dohled. Když po první hodině uslyším v obci Na Rovinách hlášení místního rozhlasu o sběru železa, moje, ještě před chvíli svěží, nožky se rychle mění ve dvojici rezavých železných sloupků zasluhujících už jen odvoz zdarma do sběrného dvora. Místo abych se přiblížil druhému místu, jsem odsunut na čtvrté a vypadá to, že dnes to bude skutečně na houby. Zkrátka začínám platit daň za svoji úterní rozmařilost. V hlavě se rojí myšlenky, zda se vůbec nějak dostanu do cíle a zda postupně nebudu všemi předběhnut či předejít. Před polovinou závodu se vystoupá na vrch Stožec, kde po občerstvení následuje několika kilometrová klesající asfaltová silnička. I když riskuji, že se oddělám úplně, snažím se běžet co nejrychleji a dokonce se opět přiblížím 3. místu na dohled. Trasa je perfektně značená žlutozelenými kolíky a směrovkami, ostatně jinak by pořadatelé, v členitém terénu se spoustou křižovatek, museli závodníky (z nezanedbatelné části pouze německy hovořící) hledat po lesích ještě několik dní. Na 33. kilometru se na mne dotáhne Ondra Velička. Vyměníme si pár nadávek (na místní kopce) a zatímco já se jej chci udržet, on se mi chce vzdálit. Za další kilometr je mi jasné, že ani dnes Berdych neuspěje.

Ultra běhání je však především o hlavě. Té mojí se v závěru podaří vymyslet medailový scénář bez zvýšené aktivity nohou: sprintující Švýcar mine některou z odboček a Ondra správně nepochopí trenérovy instrukce a ukončí závod na 45. km. Nestane se samozřejmě ani jedno a já doběhnu 5. v čase 3:40:54.

Shodou okolností jsem nejrychlejší v kategorii nad 40 let, za což od prozíravých pořadatelů dostanu dárkový koš s lahví alkoholu uprostřed a půlroční kloubní výživovou kúru z kanadské produkce. Největší radost mám však z pamětní zlaté medaile pro nejrychlejšího veterána v kategorii 40-45 let, jelikož se závod běžel pod hlavičkou Českého atletického svazu jako oficiální veteránské mistrovství České Republiky v ultramaratonu, o čemž jsem se dozvěděl až při vyhlašování…

Výsledky: 1. Fabian Downs 3:14:16, 2. Petr Švarc 3:29:55, 3. Jan Hradecký 3:35:55, 4. Ondřej Velička 3:37:51, 5. Zbyněk Vondrák 3:40:54