Když už jsem dostal vytoužené startovní číslo na Spartathlon – 331, řekl jsem si, že je třeba běhat i delší závody než nějaké „stovky“. Poslední květnovou sobotu jsem tedy hodlal strávit ve Stromovce, kde se na okruhu měřícím necelé 2 km soutěží v počtu naběhaných kilometrů během 12 hodin. Plán byl, jak už je u mne tradiční, trochu nestandardní. Začít celkem rychle, pokusit se zaběhnout vytoužený mezičas na 100 km (pod 8 hodin) a následně se nějakým šnečím tempem držet na trati až do závěrečného výstřelu. Realita však nakonec byla poněkud jiná.
A přitom vše začalo tak nadějně. Sotva v sobotu ráno vystoupím na „Masaryčce“ z vlaku, míří ke mně jeden z jejich trvalých obyvatel s vínem v ekonomickém balení v ruce. Kupodivu tentokráte nechce příspěvek na další krabici, ale slovy: „Ty boty máš fakt dobrý“, pochválí moje nové New Balance (předloňský model, koupený loni ve výprodeji…)
Už na startu je pěkné teploučko, zatím ale nevadí. Začínám dle plánu ukrajovat kilometry po 4:30, čemuž na začátku nekonkuruje ani žádná ze štafet. Kroužím kolečko za kolečkem a Stromovka se postupně plní návštěvníky. Vím, že někde za mnou je Ondra Velička. Čekám, že jej do 2 hodin předběhnu o kolo, a když to půjde dobře, tak do 4 hodin snad o kola dvě. A pak ve druhé půli závodu bude předbíhat zase on. Jenže Ondra běží jen o malinko pomaleji než já a byť jsem na maratonu první v čase 3:08, tak Ondru ani o celé kolo nedotáhnu.
Kolem 50. km přijde první krize a tempo klesá na 6:30. Brzy se však z toho dostanu a již volnějším tempem kolem 5:30 pokračuji dále. To již vede famózně běžící Ondra, ale já postupně zvětšuji náskok na 2. místě před ostatními soupeři. Polovina závodu uteče celkem rychle a po šesti hodinách mám natočeno 73 km. O chvíli později jdu na malou, vzhledem k desítkám lidí korzujících kolem závodní trati, volím nuceně zastavení za kamenným komínem. Následně se mi nedaří rozeběhnout. Zkusím jít, 100 m, kilometr, na občerstvovačce do sebe naházím vše možné, ale bohužel se nerozeběhnu. Vcelku mi nic není, nic mne extrémně nebolí, jen se zkrátka nedokážu přesvědčit k běhu. Začíná souboj v hlavě, kdy jedna půlka mozku říká: „Třeba to jen dojdi, i tak to může být kolem 120 km“ a druhá ji odporuje: „Šel jsi snad běhat, tak tu přeci nebudeš 5 hodin chodit!“ A když se ani na 80. km nerozeběhnu, zbaběle sundávám číslo z dresu, odhlašuji se a jedu domů…
Pro dokreslení je třeba dodat, že slunečnou sobotu si nejvíce užil vítězný Ondra Velička, který dosáhl jeden z nejlepších výkonů, co kdy Čech během 12 hodin uběhl – 147 km.