Krakonošova pomsta

Po loňské premiéře na oběhnutí Krkonoš za jednu noc jsem se na pokračování krkonošské pohádky těšil jak děcko na pokračování Krkonošské pohádky. Bohužel vše nakonec bylo zcela jinak, než jsem si představoval. A to jsem do cíle přiběhl jako první ve svižném tempu 4:50 min/km. Nejraději bych si to celé schoval doma pod peřinou, ale trochu se vzmužím a do toho kyselého jablka veřejně kousnu.

Základem podobného závodu je vhodná kombinace oblečení k aktuálnímu počasí. Během noci má sice trochu sprchnout, ale přesto volím loni osvědčenou lehkou variantu, kde základ tvoří tenké triko s dlouhým rukávem, přičemž na střídačce nikdo nesedí. Ve 21 hodin nás Krakonoš s duhou v zádech vyšle vstříc krkonošskému dobrodružství. Trasu znám z loňska, proto se mi daří nebloudit a přes vrch Žalý, Mísečky a Dvoračky, na první velkou kontrolu do Harrachova, přiběhnu za 2:40 jen 5 minut za druhým místem. Podstatné pro další průběh však je, že jsem vlivem několika přeháněk zcela promočen a to včetně šátku, který mi měl pomoci v boji s větrem, a který jsem si takticky nechal uvázaný na ruce (přišlo mi, že to vypadá frajersky). Při stoupání kolem Mumlavy je vše stále dobré a posouvám se pořadím vřed. Problém nastane až na polské straně za Sněžnými jámami. K silné mlze se přidává i vítr, který vás strhává z kamenného chodníku. V mokrém tričku, jež by slušelo spíše nějaké miss, i za běhu prochladávám, prsty nedokáži skoro hýbat a ruce mám ztuhlé visící podle těla. Za chvíli strčím nohu do díry v chodníku a už letím. Na desetinu vteřiny se pád zastaví vedle horského chodníku, ale po krátké dramatické pauze pokračuje do metrové díry v Polsku. Rychle vylezu, oklepu se a běžím dál. Snad v rámci slovanské sounáležitosti mi o minutu později podjede pravá noha a padám pro změnu do kamenného příkopu na českou stranu. V duchu si říkám, ještě že neběžíme v trojmezí v Hrčavě, ale po další minutě padám potřetí, tentokráte se rozplácnu přímo uprostřed hraničního chodníku. Jsem otlučen jak vrbová píšťalka (pozor, mosazná Vrbova píšťalka je zařízení, s jehož pomocí se plzeňský trenér snaží připravit svůj tým na kvalifikaci o Ligu mistrů) a zmrzlý jak sloučenina, kterou jsem kdysi objevil jako pilný žák v hodinách chemie na základní škole (vodík, kyslík, vanad, dusík, kyslík). Krakonoši, Krakonoši, vypadám snad jako Traumtenberk, jemuž se pírka tvé sojky zachtělo?

Pomalu doklopýtám do poloviny závodu na Lužickou boudu. Stále jsem na desátém místě, leč následný výběh na Sněžku, slibuje ještě intenzivnější zážitky, na které dnes už nemám chuť, sílu, vůli a hlavně oblečení. Odhlašuji se ze závodu a přes probouzející se Špindlerův mlýn a Herlíkovice běžím do zázemí ve Vrchlabí. Cestou zpytuji své svědomí a přemýšlím, proč to takto jen dopadlo. Delší závody se mi vyloženě daří. Šance že v září přijedu do Sparty ve sběrném voze, rostou jak preference akademika Drahoše…