Dnešní ráno si zpestřuji svoji oblíbenou běžeckou trasou do práce. V jednu chvíli se podívám na hodinky a vidím 7:00. Jééé, to je přeci čas, kdy startuje Spartathlon. Dnes je desátého, srpen má 31 dní a start v Athénách je 29.9. Hlava, na rozdíl od nohou, není ještě po ránu pořádně nastartovaná, ale jakmile se elektronky E-13 z podniku Katoda Olomóc zahřejí, dostávám jednoznačný výsledek – 50 dní do startu.
Nikdy jsem neběžel závod, který by byl tak sledovaný. Tedy alespoň poměrově k nízkému počtu startujících. Co když mi dojdou síly už po maratónu a v textových online přenosech se pak objeví: Jako první ze závodu odstoupil Zbyněk Vondrák z České Republiky. Už teď se občas budím s podobně strašidelnými spartathlonskými sny. Letos vše umocní jedenáct českých startujících. Větší část z nich již se Spartathlonem zkušenost má a někteří dokonce jezdí na závod jak k babičce na chalupu, ale na nás nováčky, kromě samotného závodu, určitě čekají i kanadské žertíky typu přestřižené tkaničky v závodních botách či energetický gel určený pro krizový okamžik říznutý projímadlem…
246 kilometrů se neuběhne samo (na rozdíl třeba od zamykání levých dveří našeho auta, které nefungovalo přes měsíc, aby se následně zázračně opravilo), tedy jsem byl nucen učinit několik zásadních opatření. V první řadě jsem navýšil průměrnou denní kilometráž, která se za prázdniny drží na hodnotě 25. Ovoce a zeleniny jím tolik, že pociťuji růst peří na svých končetinách. Možná už to jsou křídla… Vitamínu B si dopřávám denně několik litrů. A rodinnou dovolenou jsem naplánoval na závěr prázdnin v Chorvatsku, kde místo oblíbené odpolední siesty (slovy manželky: „Proč i o dovolené vstáváš v 6 ráno, když pak půl dne prochrápeš…“) plánuji uběhnout spousty jadranským sluncem zalitých kilometrů.
Ze všeho nejdůležitější je ovšem zůstat zdravý. Aktuální stav sice není ideální, ale s ohledem na opotřebovanost materiálu, je rozhodně nad očekávání dobrý. Obě kolena drží, ostruha na levé patě je lehce nepříjemná, a občas si na ni ani nevzpomenu. Bilanci trošku kazí skutečnost, že jsem si den před Zátopkovým maratonem přeležel hlavu a od té doby vystřeluje z pravé zadní části krku mírná bolest až k prstům ruky. Kdybych byl Adam Ondra a právě se chystal na několikadenní výlet po skále v Yosemitech, asi bych malinko znervózněl. Běhat se však dá i s jednou rukou, jak ukázal Kilian Jornet při letošním vítězství v závodě Hard Rock 100.
Podtrženo sečteno, lehce chaotická příprava na slavný závod probíhá dle lehce chaotického plánu. A jak vše dopadne, bude jasnější přesně za 50 dní, neb tou dobou už bych měl pomalu pomalu stoupat na tisícimetrovou horu Parthenio.