Vzpomínky na papriku

Zatímco v červenci jsem střílel závody jak Koukalová terče na střelnici, srpen je určen zcela k točení tréninkových kilometrů s jedinou výjimkou – 10 lužických sedmistovek. Jde o kouzelný dvojdenní závod v Lužických horách, kdy během víkendu navštívíte 10 lužických vrcholů přesahujících sedm set metrů. Někteří skyrunneři by se nad tím cynicky pousmáli, ale i Jan Bartas ví, jaké divadlo dokáže takových deset kašpárků sehrát.

V sobotu je pro nás pořadateli Martinem Hunčovským a Petrem Solničkou precizně vyznačena 64 kilometrová trasa, jejíž převýšení činí 2000 metrů. Začínáme na asfaltu, tedy jak se pomalu stává tradicí, vybíhám rychleji než ostatní. Za chvíli se zahřeje i Radek Brunner, jeho tempo neřeším a na druhém místě si osamocen běžím vlastní závod a v krásné probouzející se pohraniční krajině si běh zcela užívám. Kdybych tušil, jak se vše rychle změní. První kontrola, spočívající v kleštičkách, jimiž si musíte procviknout vrcholovou kartičku, je na 18. km na vrchu Studený s rozhlednou. Těsně pod vrcholem se pozdravím s vedoucím Radkem a za chvíli už brečím u rozhledny, protože žádné kleště nemohu najít. Aha, bude to asi nehoře, tak honem po schodech na vrchol, jenže tam kromě mlhy a několika zavěšených visacích zámků od zamilovaných párů věřících že je to navždy, není nic. Opět dolu, a stále marně hledám. Kousek bokem je stará rezavá vrcholová schránka, která mi však nejde otevřít. Kromě vteřin utíkají už i minuty, stále nikde nikdo. V zoufalství chci pokračovat bez nutných dírek. Jenže jsem tak zmatený, že nemohu nalézt cestu zpět. Když se kousek pod vrcholem brodím houštím, uvidím 30 stupňů severně k rozhledně přibíhat Petra Herejta s Jardou Urbanem. Jak je to snadné, stačilo vrcholovou schránku vysunout vzhůru a drahocenné kleštičky byly na světě.

Snažím se ty dva bodláky na mne nečekaně přilepivší rychle setřást, což se sice daří, ale mne to stojí více sil než bych měl v této fázi závodu vynaložit. A výsledek se brzy dostaví, neb na 30. km mne kluci předběhnou, já jsem psychicky zcela rozložen a navíc je mi špatně od žaludku. Trápení pokračuje přes další lužické sedmistovky, kdy mne na 5. místo odsune Martin Hokeš. Nepomáhá nic, ani povzbuzující němečtí turisté, pivo, či kochání se sudetskou architekturou. A pak to přijde. Tedy četl jsem o tom, to ano, ale že bych to na vlastní kůži… no to by mne ani ve snu… Premiérově při ultramaratonu začínám zvracet. Poprvé frajersky za běhu, pak již zastavuji. Brzy se naštěstí opět rozbíhám a v hlavě se mi promítají obrázky z nedávné rodinné oslavy… Po několika pivech jsem pana domácího, jinak milovníka mé sestřenice a pálivé zeleniny, vyhecoval, ať konečně přinese na ochutnání něco pořádného ze svého skleníku. Asi jsem jej trochu naštval řečmi, že jeho nová fialová paprika moc nepálí, proto za chvíli stála na stole sklenice se zakulacenými oranžovými paprikami. Jednu dávám na ex, oči mám vykulené jak pán z klipu Svaz českých bohémů od Wohnoutů, ale po pár probrečených minutách rodina konstatuje, že záchranku volat nemusí a černá dodávka ještě také nebude třeba. Porušení životosprávy, hrozící z manželčiny strany pozastavením závodní činnosti, vyvrcholí nad ránem, kdy Jalapeňos nabere zpětný chod a teprve pak ukáže těch 500.000 kapsaicinů svoji sílu… Pozitivní je, že stále běžím a především mám v hlavě pěkný název na reportáž. Deset kilometrů už není tolik, a i když jsou zpestřeny závěrečným vrchem Hvozd plným bahna, padlých stromů, kamení a překážky v podobě obrovského lesního traktoru v cestě, do cíle prvního dílu doběhnu 5. za 6:10:39.

Sice ztrácím na medaili 10 a na stříbrného Urbana skoro 15 minut, ale už v závěru sobotní etapy jsem se rozhodl pro radikální řešení. Po pozdějším obědě se ztrácím do České Lípy, kde postupně navštívím několik místností relaxačního centra. Vytvořím si letošní rekord v cyklistice (35 minut na trenažéru) i plavání (4 strašně dlouhé krátké bazény), žaludek poladím kefírem s rohlíkem a večer to zaliji čtyřmi pivy s malým panákem na spaní. Což je přesně koktejl, který mé tělo v daný moment potřebuje.

Start nedělního maratonu je již v 7 hodin, a zatímco se ostatní ještě probírají u svých kafíček na ubytovně ve Sloupu, já již v poklusu zkoumám úvodní kilometry a propočítávám své možnosti. Ztráta je však veliká, musím dohánět borce, kteří jsou v terénu lepší, navíc zde již byli a trasu znají. Bude nutné zkrátka riskovat. Ihned po stratu všem utíkám a snažím se využívat kilometrů vedoucích asfaltu jak je to jen možné. Podobně jako včera mne brzy dožene Radek Brunner, ale skoro polovinu závodu jej sleduji před sebou v dohledu. Vrcholy jsou vždy obousměrné odbočky z hlavní trasy, tedy přesně vidím, jak jsou na tom mí pronásledovatelé, které vlastně pronásleduji já. A první vrchol Bouřný mi ukáže téměř 5 minut náskoku, což je nadějné. Je stále chladno, tak si mohu dovolit vynechat i první dvě občerstvení. Asfaltové úseky dávám sice rychle, ale je vidět, že v kamenitých pasážích pod vrcholky na kluky ztrácím. Podobně jako v Brazílii homole Corkovado, ční nad všemi poslední vrchol závodu Klíč. 300 metrů pod vrcholem se minu s Petrem Herejtem, což značí náskok asi 4 minuty. Už běžíme jen dolů, mám stále dost sil, tak zrychluji až mi slzí oči. Cílem maratonu s převýšením 1200m proběhnu za 3:38:01 druhý (třetí nejrychlejší čas zdejšího maratonu během 7 ročníků závodu), jen 8 minut za Radkem Brunnerem. Následují minuty čekání, které končí šťastněji pro mé soupeře. V součtu 2 etap závodu obsadím populární čtvrté místo. Pouhých 34 vteřin za třetím Jardou Urbanem…

Z povedeného maratonu mám opravdu velkou radost. Po dlouhé době se mi podařilo trefit tempo, které jsem byl schopen udržet po celý závod. A poslední kilometr za 3:34 je jedním z nejrychlejších posledních kilometrů co jsem kdy běžel i na krátkých závodech, natož po 105 kilometrech dvoudenního ultramaratonu. Zítra odjíždím na přípravný kemp před Spartathlonem (v mém případě jde o stanování s dětmi v Chorvatsku), tedy článek jsem nucen šít jehlou horkou jako má tatér z Pankráce. Nicméně atmosféra rodinného ultramaratonu je opět úžasná. A nabízí se srovnání s MUMem. Nemám k němu potřebný odstup, ale pro „Lužky“ hraje v záloze nenápadné eso – již zmiňované obousměrné otočky vedoucí ke každému z deseti vrcholů. Zde totiž téměř vždy potkáte část soupeřů, známých i kamarádů a víte, že v tom nejedete sami.

Výsledky: 1. Radek Brunner (9:10:44), 2. Petr Herejt (9:44:58), 3. Jaroslav Urban (9:47:59), 4. Zbyněk Vondrák (9:48:33), 5. Martin Hokeš (10:01:29)…