Na malou

Rozhodnete-li se běžet nějaký ultramaraton, patrně budete muset hledat řešení pro problémy, se kterými jste se na kratších vzdálenostech setkat nemuseli. Člověk při dlouhém běhu musí jíst a pít, a je tedy pravděpodobné, že se mu časem bude chtít na malou. Dlouho jsem přemýšlel nad terminologií jakou v článku použít. Nerad bych totiž byl nařčen z vulgarit, obscénností, či dokonce dostal blog do kategorie stránek blokovaných pro mladistvé. Nakonec pomohla naučná knížka mé dcery určená pro první stupeň ZŠ a mne dosud neznámý termín – kolíček. Je to zcela výstižné, ono po několika hodinách běhu, často v chladu, nemůžete čekat, že v trenkách najdete to, co měli herci afrického původu ve filmu s Dolly Buster: Moji dva černí panteři.

Měsíce dřete, doslova si odtrháváte od úst. Přijde vysněný závod a v rozhodující chvíli se vám začne chtít na malou. Většina běžců zastaví na vhodném místě a s úlevou vykoná potřebu. Člověk se malinko vydýchá, což může být výhoda, ale není to spíš znamení, že již nemůže? A nešlo by najít jiné řešení zapeklitého problému?

Základním řešení situace je způsob, kdy kolíček necháme na místě a pokračujeme v běhu. Metoda je oblíbená nejen u běžců, ale také u cyklistů, triatlonistů a samozřejmě u žen, které většinou kolíčkem nedisponují (respektive disponují kolíčkem nevlastním, ale to již přesahuje rámec tohoto článku). Podle některých pramenů ji používal i samotný Zátopek. U této metody záleží také na obutí. Je značně nepraktické, když vám začne čvachtat v jedné botě. Řada běžeckých bot však vodu dobře odvádí pryč. Výrobci bohužel tuto vlastnost neuvádějí a je nutné si to předem vyzkoušet. Z tohoto druhu zkoušení pro změnu není nadšena většina prodejců. Osobně bych metodu doporučil spíše na maraton, či do závěrečné fáze ultramaratonu.

Třetí metodou je nasměrovat kolíček kolmo k zemi a před započetím úkonu chodidla roztáhnout do stran. Poprvé mne to napadlo při druhém ročníku Lysohorského čtyřlístku v Beskydech, přesto bych se ostýchal označit za autora. Možná leda spoluautora. Metoda se lépe praktikuje při běhu z kopce a je velmi výhodná po hygienické stránce. Nevýhodou je nevyhnutelná ztráta rychlosti při vybočení chodidel.

Patrně nejvýhodnější po všech stránkách je způsob, kdy při běhu pánev vytočíme do jedné strany a tím směrem nasměrujeme i kolíček. Kdysi jsem to odkoukal (aby nedošlo k nějaké mýlce, možná spíš vypozoroval, ale i to je trochu zavádějící…) od Radka Brunnera. Sice jde o způsob technicky náročný, ale usilovným tréninkem se zvládnout dá. Dokumentovat úspěšnost metody mohu záznamem z Mělnické pětadvacítky roku 2015, kdy jsem zaběhl 8. kilometr za 3:53, včetně několika na silnici zanechaných smyček ve tvaru písmene psacího „l“, za které by se nemusel stydět ani premiant v první třídě. Pouze bych metodu nedoporučil pro extrémně malé kolíčky.

Letos během dvanáctihodinovky ve Stromovce jsem dozrál do nezvratného stavu, kdy budu muset na malou. Jenže prosluněná Stromovka byla plná lidí a pro metodu číslo 4 nebylo stále nikde vhodné místo. Kousek za občerstvovací stanicí si udělal základnu fotografický kurz, vybaven nejen stativy, negativy i pozitivy, ale také modelkou, v bílých koktejlových šatičkách s ramínky, ležérně usazenou na lavičce hned vedle naší trati. Chvilku mne napadlo, že použiji metodu číslo 1 ihned za lavičkou a budu několikanásobně zvěcněn, ale nakonec jsem si odskočil za nejbližší strom. I tak je možné, že někdy v budoucnu se nějaký proslulý fotograf na své vernisáži bude chlubit jednou ze svých prvotin s názvem: „Dívka v prosluněném dni“, ale pozorní návštěvníci budou moci spatřit za stromem v pozadí kousek mého kolíčku.

Věřte, že i v ultramaratonu platí: Nic mi nebylo a je mi líp!