Spartathlon 2017: Z Athén…

Ve středu brzy ráno přicházím na nádraží v Lysé nad Labem, abych se přesunul na pražské letiště. Místo CityElefant však přijíždí parní lokomotiva, alespoň tak lze typ vlaku vyhodnotit dle oblaku kouře. Volám kolegům, že mi hoří vlak a přijedu na letiště později. Kupodivu mi nevěří. Mistrně však improvizuji a do Athén přes Bělehrad odlétám včas. Vybaví se mi scénka předcházející mé svatbě, kdy několik hodin před slavnostním dnem vstoupila natěšená budoucí manželka, místo do samo-otvíracích dveří obchodu, do prosklené výlohy a zlomila si nos. Tenkrát vše dopadlo dobře a já již cestou na letiště vím, že nejinak tomu bude i v tomto případě.

V Athénách už jde vše dle plánu. Naše skupina se postupně rozrůstá na 11 kousků. Hodně jíme a odpočíváme před závodem. Jediným složitějším úkolem pro mne je nahnat v jeden čas deset rozjařených individuí před hotel a zorganizovat reklamní focení pro pivovar Svijany. Akce se nakonec zdaří a mne spadne kámen ze srdce. Manželce tak mohu bez uzardění na závěr dne poslat SMSku: „Bavíme se skvěle, večer byl na pokoji i Brunner“. Ještě štěstí, že letošní výpravu nevede česká ultramaratonská ikona Daniel Orálek. Po transformované SMSce bych patrně musel v Řecku zůstat natrvalo.

Než se člověk naděje, už sedíme v autobuse, který nás veze na start pod bájnou Akropoli. Zásadním pravidlem důležitých ultramaratonských závodů je v ničem neexperimentovat. Poprvé v životě si proto před závodem mažu chodidla indulonou, bradavky přelepuji náplastí, na ruku si dávám potítko a i kompresní podkolenky jsem nestihl ani jednou vyzkoušet. A poprvé poběžím vzdálenost delší než 100 km. Trošku mne ty novoty znervózňují. Naštěstí přijde rychle start a pole 370 ultramaratonců z celého světa se těsně před rozedněním vydá na cestu do Sparty.

První kilometry vedou probouzejícími se Athénami. Mám rád specifickou ranní vůni jižních států. Ulice pokropené vodou, benzín, vůně pečiva, hluk aut, pískot policistů a všeobecný ranní chaos. Následuje dálnice vlnící se mezi rafineriemi a obrovskými chemickými podniky. Moje oblíbené tréninkové kolečko vede podél dálnice D1, tedy (se) cítím jako doma.

Jinak krásnou trasu, místy vedoucí jen jednotky metrů od mořské hladiny, hyzdí mraky odpadků kolem cest. Sice nad tím kroutím hlavou, ale obecně mám k nepotřebným věcem kladný vztah. V důchodu si otevřu sběrný dvůr nebo vetešnictví. Nyní si alespoň krátím kilometry počítáním značek plechovek od piva trať lemující. Mythos, Alfa, Fix, Heineken, Vergina, Prost, Amstel atd. První spartathlonský maraton si pípnu v čase 3:34:05. Na 50. km je kromě krásného výhledu na zátoky Středozemního moře malý tunel. Místní živnostník, zkrášlující potomky antických staveb sádrokartonem, si v něm udělal skladiště použitého materiálu. To již je moc i na mne.

Na hodinkách mám zapnutý pouze čas, tak jen odhaduji, že tempo úvodní části je jen lehce přes 5 min/km. Trochu mne zklame, že už na 60. musím zvolnit. Možná se projevila rýmička, které mne trápila poslední dny doma. Ještě v neděli před závodem jsem se nemohl pořádně nadechnut, snad pomohly listy mexického rýmovníku, které jsem si na noc cpal do nosu. Nasazuji japonský styl běhu s rukama visícími podle těla, kterým běžela na nedávném MS v atletice maraton Japonka Mao Kiyota. Pozice pobaví Martina Hokeše, který mne právě předbíhá a neodpustí si poznámku: „To jako cvičíš jógu?“

Blížíme se Korintskému průplavu, kdy mne dožene slovenský reprezentant Jan Úžik. Běží uvolněně, ale když na něj začínám ztrácet, trochu přidám a slovenské národní sebevědomí poškádlím vtipem: „Americká NASA chce koupit stadion na Pasienkách. Je to totiž jediné místo na zemi, které je bez atmosféry…“. Říkám mu, že už se těším na polovinu závodu, kde na mne čeká pivečko. On se prý již 6 let alkoholu vyhýbá. Rozloučím se s ním větou: Tak to asi Spartathlon nedokončíš, po níž mi Janko definitivně utíká (nakonec zvládne dokončit za 34 hodin).

Třetina závodu uběhla dle očekávání rychle. Je tu první velké občerstvení zvané Starý Korint. Polévku nemají, beru těstoviny s parmezánem, které sním za svižné chůze a pokračuji dále směrem do vnitrozemí, kde začínají rozsáhlé vinice. Po obědě si na dalším občerstvení dopřávám desert v podobě gumových bonbónů, ale než vyběhnu, uslyším větu: „Zdravím Czech Spartathlon team!“ Ondra Velička je tu. V pravý čas, neb po dezertu jsem zralý ještě na šlofíčka, takto musím trochu přidat, abych se alespoň na chvíli udržel. Pár kilometrů ve dvojici mne probere, navíc si trháme obrovské hrozny stolních odrůd rostoucích podél cest. Jsou i přes množství peciček výborné a velmi osvěží. Na metu 100 km už přibíhám sám, ale jen 11 minut za plánovanými devíti hodinami.

A je to tady. Blíží se 101. km a rekordní vzdálenost, kterou jsem kdy uběhl. Bojím se, jestli u mety nečeká nějaká příšera, která by mne nepustila dále. Naštěstí vidím jen Ondru, který se právě podepisuje do bloku místní holčičce. Po chvíli jsem u malé slečny i já, ale ona schová tužku i blok za zády. Dáš to sem, ty jedna! Bohužel mám smůlu, patrně sbírá jen podpisy medailistů z mistrovství světa a Evropy. Opět vytváříme dvojici, která tentokráte vydrží několik hodin. Dle profilu trati čekám, že přijde větší stoupání, kde si chci odpočinout chůzí, ale stále nic. Probíráme s Ondrou možné nemožné a hlavně pořád pomalu běžíme.

Přichází C/P 34, kam jsem si nechal poslat zásadní věci pro rychle se blížící noc. Rozbaluji vánoční dárek, ale místo vysněného Playstation i8, se mi zamlží oči nad barevnými pletenými ponožkami. Plastová lahev s pivem je totiž prázdná a všechen její obsah do sebe nasáklo triko s dlouhým rukávem. Je mi jasné, že závod tímto okamžikem dostává nečekaně nový rozměr…