Spartathlon 2017: …přes horu Parthenion…

Kdo chce do Sparty, musí být tvrdý jak játra pacientů doktora Nešpora. A já rozhodně nebudu plakat nad rozlitým pivem! Celkově nečekanou situaci ovšem nevyhodnotím úplně nejlépe, neb si beru prázdnou ledvinku (kde jsou jen rozmočené tablety proti křečím), mokrý šátek a čelovku, která naštěstí funguje. Ve dne nebylo extrémní horko a vzhledem k mrakům snad nebude v noci extrémní zima, proto mokré a patřičně vonící triko s dlouhým rukávem nechávám na místě. Za chvíli opět doženu Ondru, který má rande s čelovkou až za 7 kilometrů a je z toho malinko nervózní.

Brzy přijde větší C/P 35 (124 km, 11:43:34), kde si schválně pípnu těsně před Ondrou, aby doma věděli, že je to dobré. Konečně horká polévka, říznu ji kvůli doladění teploty pomerančovou šťávou a pokračujeme dále vinařskou vesnicí s prodejci místních produktů přímo u trasy závodu. A před námi se objeví postavička v našem dresu. Je to Jan Ďuk. Vyrazil rychleji, než spermie starého Klapzuby, ale teď už nevypadá dobře. Voláme, ať se přidá, on však nereaguje. Nahlas jej odepisuji, dávám mu 49.5%, že dokončí. Za další kilometr nás však Honza dohání a ukazuje, že ani on nehodlá jet do Sparty sběrným autobusem. Polévku si v klidu vychutnal za chůze a nyní postupujeme ve třech.

Na další kontrole se své vytoužené čelovky dočká i Ondra. V dnešním závodě jsem lehce promiskuitní, proto měním partnery a vytvářím dvojici s Honzou. Ondru necháváme běžet stíhat běžce vpředu startovního pole. Zhruba od 130. km začíná pravé ultra. Předbíhají nás nejlepší ženy, sotva zhodnotíme jejich pozadí, mizí v popředí. My však máme jiné ambice: dokončit. Mezi ultrašneky patříme s Honzou k těm rychlejším, proto je zábavné, že za každý kilometr zvládnutý pod 8 minut téměř otvíráme šampaňské. Naše hovory se vždy stočí k výpočtům, neustále se snažíme něco pozitivního vypočítat, např. jak rychle musíme jít, abychom do Sparty dorazili v limitu 36 hodin. Když se údaj dostane pod 5 km za hodinu, pomalinku své výpočty přesouváme k cílovému času menšímu než 30 hodin, které však již tak příznivě nevyznívají.

Vždy když přiběhneme na občerstvení, jeden objednává horké pití nebo polévku, druhý se pak snaží zapamatovat si údaje z informační cedule. Přehledná tabulka každého C/P ukazuje jeho číslo, počet uběhnutých km, počet zbývajících km, čas kdy se kontrola zavírá, vzdálenost k dalšímu C/P a čas kdy se zavírá další C/P. Často se stane, že již pár metrů za kontrolou nevíme vůbec nic. A výpočty jsou čím dál absurdnější. Alespoň můžeme společně oslavit 100 km do cíle nebo později uběhnutí 100 mil a následně čtvrtý dokončený maraton v řadě. O milé rozptýlení se postará Roman Tomášek, bohužel jak rychle se ze tmy objeví, tak zase zmizí a nechá nás s Honzou dumat nad tím, jestli jsme ve strategii tohoto závodu neudělali něco špatně.

Po 23 hodině začínáme stoupat na proslulou horu Parthenion měřící 1215 výškových metrů. Prvních část vede po asfaltu, stoupání není tak strašné, ale my už v kopcích běžecké ambice nemáme. Pevný povrch končí u C/P 47 (159.5 km, 17:04:46), kde je pěkně živo. Parkují zde desítky aut doprovodných týmů. Pípneme domů zprávy o našem postupu a po rychlém čaji nastupujeme na kozí stezky. Dnes jsem ve své současné práci přesně 15 let, přemýšlím, zda jsem volno na tento závod dostal za odměnu nebo spíš za trest. Začíná být docela chladno a mrholí. Hřeje mne jen parafrázování Cimrmana: „Tohle až budu doma vyprávět, jak jsem stál kousek od vrcholu hory Parthenion jen tak nalehko…“ Necelé 2 kilometry ciků a caků barevně nasvícených světýlky nejsou tak hrozné. Nahoře se nezdržujeme, potřebuji rychle klesnout níže, abych roztál a následně snad i běžel.

Spolupráce s Honzou funguje výborně, máme společné tempo a i krize jdou na nás zhruba stejně. Po pěkném běžeckém úseku přibíháme na C/P 56 (183.5 km, 20:57:10), dáváme si čaj a polévku. Honza souhlasí s přechodem na chůzi. Začíná mi být hrozná zima, klepu se. Nedokážu jít rovně. Dík Honzovi se nám daří dojít do další vesnice, kde na náměstí Zevgolatio, je další C/P. Opět čaj, ale už nezabírá. Mají zde ohýnek, ale chci jít ihned dál. Nakonec se vracím a zkouším sehnat triko s dlouhým rukávem. Triko sice seženu, ale jen s krátkým. Těšil jsem se na improvizace během dlouhého závodu a právě se dočkal. Na pravou ruku natahuji nové triko, na levou pak šátek a celý se balím do termofólie získané od ochotných pořadatelů. Je mi lépe, sice stále zima, ale alespoň se už nemotám, tak jdeme dál. Přibíhá rozesmátý Petr Válek a zdraví nás: „Ahoj klucííí!“ Přesvědčuji Honzu, ať se přidá k Petrovi. Chvíli váhá, pak mi chce podat ruku na rozloučenou, ale jak si držím fólii, zvládnu mu podat jen dva prsty. Dojemná scéna, že by podle ní mohl Cameron natočit volné pokračování Titanicu určené pro alternativní festivaly se zaměřením na GAL produkci.

Pokračování příště…