Spartathlon 2017: … do Sparty

Na běh to teď nevypadá, snažím se alespoň co nejrychleji jít. Před očima mám své první letmé seznámení s ultraběhem: Srpen 2008. Běžím na Kladně trojčlennou štafetu v rámci MČR v běhu na 24/48 hodin. Než po svém úseku na tribuně stadiónu Sletiště ve spacáku usnu, pozoruji běžce jménem Solnička. Potkáte-li jej na nádraží, tak mu pětikorunu dáte už od pohledu. Nyní má však za sebou 39 hodin běhu. Zabalen do deky se celý třese a více se motá, než jde. Když se ráno probudím, mnohonásobný reprezentant ČR Solnička nejenže nebyl odvezen do nemocnice, ale už nemá ani deku a opět běží… Je pět ráno, musím vydržet dvě hodiny do svítání, pak se vše určitě zlepší. Vím to.

Situace však nabere mnohem rychlejší spád. Na další kontrole ještě stihnu kluky, kteří se zde zdrželi. Mám pocit (mylný), že si Petr obléká druhou bundu. V duchu si říkám: reprezentanti si tu pobíhají v bundách a mne nechají zmrznout. Mělo to takto skončit? Nemělo. Nesmí! Držím si stále termofólii a zkouším pomalinku běžet. Jde to. Zrychluji. Minu kluky provozující indiánský běh a běžím dál. Zpětně se pak dovídám, že jsem vypadal hrozně agresivně, až šel ze mne strach. Není divu, v šustící blyštivé fólii vypadám jako strašák, který utekl zahradníkovi ze záhonku. Fólie se po chvíli trhá, sundávám z rukou provizorní návleky, z nichž by fanynky Pavla Masláka zajisté šílely a začínám dobývat ztracené pozice. Kilometry mi pípají jen lehce přes 6 minut. Zpívám si naši rodinou písničku: Černé oči jděte spát, myslím na holky doma a se slzami v očích běžím a běžím.

Euforie vydrží až do svítání, a tak nakonec zvládnu za 24 hodin uběhnout 202.5 km, což před 2 hodinami vypadalo reálně jak návrat Jágra do NHL. Jenže čtyřicet kilometrů před cílem to na mne opět padne. Příjemná asfaltka již vede z větší části z kopce, ale já už nemám sílu běžet. Debilní sport. Proč jsem jen nezůstal u fotbalu. Střídal bych v záloze, motal se na polovině hřiště, řval na útočníky „Pojď si!“ a na obránce: „Máš!“. Jenže já mám před sebou ještě skoro celý maraton. Spojení „všechno mne bolí“ dosáhlo svého pravého významu. Já už fakt nemůžu!

Jsem asi trochu pohodlný a představa 10 hodin chůze mi přijde mnohem děsivější než 5 hodin běhu. Dávám si své rekordní druhé kafe a na dlouhé rovince u výstražné značky s dobytkem řeknu, že MUSÍM začít běžet. Běžím pomalu, ale běžím. Hlava už je úplně mimo, tak zvládnu vždy jen počítat do deseti a pak pořád dokola znovu. Jedinou zábavou je několik kamínků, kteří si v pravé botě udělali diskotéku. A najednou se objeví C/P 70 (15 km do cíle), kde se převlékám do svátečního. Což v mém případě znamená nová čepice Svijany a šála fotbalové Sparty pro zpestření doběhu do Sparty. Občerstvení opouštím za velkého potlesku místních. Postupně zrychluji, ale jak se dostanu pod 6 minut na kilometr, začne mne píchat v boku. Asi jsem se před závodem málo rozcvičil… Raději neblázním a soustředím se na každý krok a každou odbočku. Vím už, že čas „pod 30“ by mi vzala jen nějaká hloupá chyba.

Jsem ve Spartě, 3 km od cíle a já nevím kudy běžet. Čerstvě položený, jen několik měsíců starý, asfalt nemá zatím zakresleny žluté šipky do cíle vedoucí. Hlavou mi proletí letní zážitek s rozhlednou na vrchu Studený. Běžím k benzínce, kde mi ukazují (kupodivu) pořád rovně. Nejsem si tím jist, ale naštěstí přijíždí dvojice kluků na kolech. Za čtvrt hodiny už běžím ulicí plné lidí. Mávám na ně šálou Sparty. A za 29:03:08 (37. z 265 doběhnuvších, 4. mezi Čechy) jsem konečně u sochy krále Leonida. Mám hroznou žízeň, tak vypiji celý pohár vody z posvátné řeky Evrotas, který mi podává jedna z řeckých dívek oděných do historických kostýmů.

Radost z toho, že už nikam nemusím, je obrovská. Infúzi si v euforii nedopřávám. Sedím na plastové židličce v zázemí a brečím. Každou chvíli za mnou přijde některá z ošetřovatelek a ptá se, jestli jsem „ok“ a něco nepotřebuji. Odpovídám, že ano, jen bych si dal pivo. A opět začnu brečet… Po třetím pivu přijede dodávka, kde ihned usnu a probudím se před hotelem u moře. Skoro ráj, kdybych se nemotal, nechtělo se mi zvracet a mohl chodit. Obsluha hotelu zvládne bojový úkol a přemístí mne na pokoj. Chci volat domů, ale v zatemněném pokoji není signál. Podaří se mi doplazit ke dveřím na balkón, do mezery vsunout prsty, otevřít tak dveře a půl těla dostat ven. Následně tak mohu zavolat domů, že jsem v pořádku a ležím na pokoji. Po několika minutách se doplazím pro změnu do koupelny. Dal bych nevím co za turecký záchod, bohužel je zde zcela nepraktická keramická mísa. Mne tak čeká horolezecký výstup, který se za pomoci odpadkového koše podaří. Grandiózní vystoupení hodné Mr. Beana vrcholí pádem z mísy přímo do sprchového koutu…

A pak už jen slavíme, slavíme a slavíme. Nejprve v sobotu večer na náměstí ve Spartě vyhlášení trojice nejlepších s naším Radkem Brunnerem, pak v neděli oběd se starostou Sparty a na závěr v pondělí večírek v Athénách s dekorováním všech doběhnuvších ke králi. Když nás po půlnoci odváží autobus na hotel, vystupuji jako jeden z prvních. Následně pozoruji dvojici japonských běžců uprostřed vedoucích jednoho slepce, který též běžel. A za nimi jde další dvojice japonských běžců uprostřed vedoucích jednoho zcela opilého Japonce s výrazem ve tváři podobnému slepci z předchozí trojice. Takové milé zakončení nezapomenutelného řeckého týdne.

Rád bych poděkoval holkám doma, které mi nejen fandily po dobu závodu, ale mé občasné popobíhání se snaží brát jakou součást mne samotného. A uvítání na letišti byla sladká třešnička na dortu.

Zde je možno shlédnout můj doběh do cíle.
A zde je pěkné video ukazující jak to vypadlo na hoře Parthenion ve dne a pak i v noci.
A pro milovníky statistik graf ukazující jak si český tým vedl v jednotlivých úsecích v porovnání s prvním Radkem. Červeně jsou vidět kritické úseky (u mne 7. a 8., kdy jsem byl mezi Čechy 8.) a modře úseky nejpovedenější (u mne 10. úsek, kdy jsem byl mezi Čechy 2.)
1. díl – Spartathlon 2017: Z Athén…
2. díl – Spartathlon 2017: …přes horu Parthenion…