Na Ivoše!

Září 2010. Přicházím na atletický stadión na Strahově, kde se běží 28. ročník Tartanové hodinovky. Závod byl nečekaně o den posunut, proto se akce účastní pouze 15 běžců. Vzhledem k výkonům z poslední doby bych se rád pokusil překonat pro mne bájnou hranici 16 km. Před startem řeším tradiční problém podobných závodů – nemám vlastního zapisovače mezičasů jednotlivých kol. Naštěstí u startovní čáry je již na židličce nachystán Ivo Domanský, který nevynechá snad žádný závod té doby. Sice již zapisuje mezičasy třem běžcům, což je hodně nestandardní, ale mne si bez váhání bere jako čtvrtého. Od začátku je v čele hlavní favorit, Jiří Kabelka ze Sokola Vinohrady (většinou běhá 16,5-17 km). Já se držím na druhém místě, jednotlivá kola dávám za 89-90 s, což je přesně na 16 km v součtu. Ivo s nadšením sobě vlastním mi hlásí mezičasy a je fajn od něho každé kolo slyšet, že běžím přesně jako hodinky. Kabelka má za chvilku náskok půl kola, ale po 15 minutách nečekaně zjišťuji, že jej pomalu dotahuji, abych jej na metě 10 km předstihl. V euforii běžím v podobném závodě poprvé v životě na prvním místě. Kolem dráhy v protisměru po celou dobu závodu kluše jeden z našich nejlepších vytrvalců té doby – Jiří Wallenfels, také ze Sokola Vinohrady. Kabelka běží přilepen na mne a každé kolo na něj jeho klubový kolega křičí: „Drž se ho!“ Po tři čtvrtě hodině už jsem v krizi, vteřinky náskoku na cílových 16 km posupně mizí. Wallenfels změní pokyny na: „Vystřídej ho!“, ale Kabelka pořád metr za mnou… Asi v 52. minutě se Kabelka utrhne a tempu, které nasadí, nestačím. Přes závěrečný sprint dobíhám na druhém místě a po 60 minutách mi nakonec naměří 15963 metrů. Pořadatelé následně ve výsledcích závod zhodnotí slovy: „Vítěz mužů Jiří Kabelka dosáhl nejslabšího výkonu v celé osmadvacetileté historii jediné pražské hodinovky.“ Takové prvenství jsem si skutečně nezasloužil.

Podstatné v úvodním odstavci není moje neúspěšné snažení, ani to nejsou vinohradští atleti. Podstatným je můj zapisovač – Ivo Domanský. Těžko u nás hledat někoho jiného, kdy by celý svůj život zasvětil sportu a především běhu jako Ivoš. Výčtu jeho běžeckých profesí by snad mohla konkurovat jen délka Ludolfova čísla. Atlet, chodec, vytrvalec, organizátor, moderátor, trenér, pořadatel, zapisoval, novinář, distributor, funkcionář atd. Z mého pohledu to však byl především propagátor běhu. Když jsem před 15 lety začínal objíždět vesnické závody, téměř vždy tam byl Ivo. Neustále s někým diskutoval, radil a rozdával pozvánky na další akce. A když už jsem ve druhé polovině závodu nemohl, v době kdy ze stupňů pro vítěze mávali karafiáty afričtí favorité a jejich manažeři si mnuli ruce nad vydělanými penězi, za zatáčkou se objevil Ivo, aby mne povzbudil: „Chlape, ještě trochu zaber a bude to tvůj letošní druhý nejrychlejší půlmaratón!“ S kolegou Honzou jsme si říkali, že musí mít několik dvojníků. Když jsme jej potkávali v okolí Prahy, už nás to nepřekvapovalo. Jenže pak jsem přijel na závody do Beskyd pod Lysou horu a už z dálky slyším Domanského hlas. Bohužel, před pěti lety, 5.11.2012 odešel nejen Ivo, ale i všichni jeho dvojníci.

Dnes než začne někdo běhat, nejprve se přihlásí na Pražský mezinárodní maraton, zakoupí nejdražší boty a přečte knihu: Jak se běhá s Keňany. Když si já chci o běhání něco pěkného přečíst, vždy opráším Ivův seriál: Už jen z tribuny. Trochu lituji, že jej více neucelil a nevydal v knižní podobě. Nicméně i tak jde o velmi pěkný náhled do naší vytrvalecké historie. I když byl Ivo ve své době běžec spíše průměrný, tak jeho výsledky by jej v dnešní době rozhodně řadily mezi lepší běžce. Proto jsou také jeho osobní rekordy na desítku (34:59), maraton (2:44:09) i stovku (7:41:33) pro mne zatím nepřekonatelnou výzvou.

Říjen 2012. V pražské Stromovce běžím tradiční podzimní maraton. Závod moderuje Ivo a chrlí jedno běžecké moudro za druhým. Když vbíhám do posledního kola, uslyším větu: „Právě přibíhá Zbyněk Vondrák z Vinařství Vondrák Mělník, jednu lahev mělnického červeného vínka bych si dal…“ Víno jsem mu již donést nestihl a je to jedna z věcí, kterých lituji, že jsem v životě neudělal. O několik dní později totiž Ivo nečekaně zemřel. Od strašnického pohřbu začala nejen pro mne doba běžeckého temna. A jarní závody následujícího roku bez Iva byly tak smutné a prázdné. Zpráva o Ivově smrti, která vyšla na behej.com, patří dodnes k nejvíc navštíveným textům serveru. A z diskuse pod článkem si dovolím ocitovat jeden krásný a zcela výstižný komentář. Zuzana Dlouhánka – Běh 2 kola při zdi u Hvězdy – Ivo: „Startovné je 15 korun, na dvacku nevracím“. Můj dotaz: „A startovní čísla nedostaneme?“ Ivo: „Ne, já si vás budu pamatovat!“

Dnes večer si nedám oblíbené pivečko. Otevřu láhev Modrého Portugalu a zavzpomínám si. A až se dostanu do druhé poloviny, budu doufat, že se za zatáčkou objeví Ivo a povzbudí mne na cestě k cíli.