Spartathlon 2017: Co se nevešlo

Zajisté jsem titulkem mnohé z vás navnadil. Bohužel nepůjde o vzpomínkový deník bývalé řecké hvězdy filmů pro dospělé mapující svoji dlouhou kariéru plnou intimních zážitků. Letošní úspěšnost české výpravy (všech jedenáct z jedenácti doběhlo do cíle) je třeba zachovat i do dalších ročníků a proto je každého morální povinností důležité rady a informace předat dále. Přestavte si, kdyby nás doběhlo jen 9. Bezesporu by nešlo o špatný týmový výsledek, ale následné oslavy 09/11 by některé státy mohly považovat za nepatřičnou provokaci.

Když před lety řecký posel Feidippides vytyčoval trasu závodu, hodinky u sebe neměl, orientoval se podle slunce, měsíce a hvězd. Já jsem člověk moderní, pomocí hvězd určuji pouze, po jaké lahvi alkoholu sáhnu, tedy jsem hodinky měl. Bohužel můj garmin vydrží se zapnutou GPSkou fungovat zhruba 15 hodin. Postupně jsem vyloučil řešení běžet rychle, druhé hodinky, nabíječka i bez hodinek. Prvních deset hodin závodu jsem běžel pouze podle času, což bylo výhodné v držení příjemného tempa. Kdybych znal přesnou rychlost, patrně bych průměrné tempo tlačil zbytečně k 5 minutám. Takto mne příliš nepoznamenala ani první krize na 60. km, kdy jsem věděl, že zpomaluji, ale stále běžím, což bylo zásadní. Po 10 hodinách jsem tlačítko start s GPS stiskl a mohl sledovat, jak rychle se v noci trápím. Poté co baterka hodinek opakovaně hlásila, že toho má, podobně jako já, dost, tak přesně po 24 hodinách závodu jsem hodinky vypnul. A když už bylo jasné, že se blíží cíl, tak ždibec baterky mi umožnil závěrečný půlmaratón běžet opět s GPSkou.

Trasa závodu je sice jen jedna, ale cest jak se dostat k cíli je bezpočet. Nikdy jsem neběžel více než 100 km a jak se ukázalo, nebylo to nutné. Základem mé přípravy bylo navýšení závodních kilometrů v delších závodech. Za 8 měsíců před Spartathlonem jsem absolvoval 20 závodů od maratonu dále. K tomu jsem se snažil vždy během týdne alespoň 8x vyběhnout, což znamenalo denní průměr 19.4 km. Samozřejmě, že ne vždy se to podařilo, v kalendáři mám zapsáno několik Áček, přičemž většinou šlo o hrubá porušení životosprávy.

Co vás bude po celý závod provázet, jsou vychytané ukazatele u každého kontrolního místa. Údajů je spousta a mne dlouho trvalo, než jsem se v nich zorientoval. Vaší nespornou výhodou je, že čtete tento článek a budete vědět co kde na ukazateli hledat. Zajímavý je určitě Closing time, tedy čas, kdy bude kontrola uzavřena. Nejenže vás uklidní, neb na něj budete mít brzy náskok. Ve druhé polovině pak můžete s jeho pomocí snadno odvodit čas, ke kterému směřujete. Například chcete-li dosáhnout času pod 30 hodin, je třeba postupně na Closing time získat náskok 6 hodin… Trochu nepříjemné je, že jsou minimálně 2 varianty ukazatelů. Jak se mění místní infrastruktura, délka závodu lehce narůstá a nyní oficiálně měří 246,8 km. Občas se tak stane, že uběhnete 3 km a značení ukáže jen 2 nebo naopak. Záleží, jestli na kontrolním místě mají nové nebo staré značení.

Samozřejmě doporučuji si pro různé varianty vývoje závodu poslat na trať potřebné proprietky. Nikdo vám shledání s nimi nezaručí, ale ke mně se zpět dostalo i to co jsem ledabyle odhodil na stůl. Letos ve strachu z případné ztráty cenností si Jarda Bohdal nechal vyrobit na ruce speciální kapsové návleky. Jarda má paže kulturisty, cvičí shyby i za jízdy v metru, mohl si takový pokus dovolit. Oproti tomu mne, levá, podstatně trénovanější ruka, těžkne, už když mám hodinky nabité víc než na 50%. Se svým experimentem byl amatérský designér běžeckých doplňků v cíli spokojen, ale faktem zůstává, že na předloktích měl krvavé šrámy jak po oslavách Velkého pátku na Filipínách.

Stran sportovní výživy se řadím mezi nejuznávanější experty, alespoň co se specializace na vitamín B týče. U sebe jsem měl v kapse sáček datlí, ale ty mi po první třetině závodu přestaly chutnat. Přešel jsem tedy na nabídku občerstvení u trati. Výběr je široký, bral jsem vždy, nač jsem měl zrovna chuť. Pouze ovoce není tolik, kolik by se dalo od prosluněného Řecka čekat. Když jej vidíte, neváhejte a berte. A v noci horké polévky, to je záchrana nadevše. Většinou sice instantní, ale na pár místech měli velké hrnce plné voňavých vývarů. Co bych příště měnil, by byla pivečka na poladění žaludku. Určitě nedávat dohromady s oblečením a také bych první poslal blíže než na polovinu trati. Ještě štěstí, že se mi někde kolem 90. km podařilo jedno soukromé uzmout pořadatelům a oloupenou paní moje slova díků: „I love you…,“ velmi potěšila. Dostal jsem toho do sebe během závodu celkem dost a hlavně jsem celý koktejl donesl v břiše až na hotel v cíli.

Socha krále Leonina je vzdálena nějakých 8 km. Pomaličku běžím, počítám kroky od 1 do 10 a pak zase znovu. Profesorka matematiky by byla jistě pyšná, jak jsem její čtyři semestry dokázal v praxi zužitkovat. Probíhám vesnicí, kde se silnice klikatí a není přesně vidět, kudy cesta za pár metrů povede dál. Proti mně najednou vyjde stará babička vracející se ze sobotního trhu. V ruce nese sáček rajčat. Její oči z vrásčitého obličeje na mne upřeně hledí. Trochu čekám vyčítavé zakroucení hlavou ve smyslu: Co tady blázne děláš, kdybys raději šel sbírat olivy. Ona však položí rajčata na zem a začne mi tleskat. Tohle byste chtěli vzdávat?

Petře! Jardo!! Rudy!!! Milane!!! Kateřino!!!! Běžte…