Stařec a moře výmluv

Podivnou běžeckou zimu to letos máme. Sice sněhu moc není, ale teploty začínající mínusem mne už vážně nebaví. Nejsem sice extra nemocný, ale dlouhodobě extra zdravý také ne. V únoru jsem se v zoufalství rozhodl svoji imunitu posílit otužováním. Po jednom z běhů jsem se ve sprše třikrát nadechl, zavřel oči a prudce otočil pákou u baterie. Nepříjemný pocit jsem čekal, ale když se k nosu dostal pach pálících se chlupů, došlo mi, že jsem stranu nezvolil z hlediska otužování nejlépe. Naštěstí jsem měl sprchu namířenu na stehno a na funkci živočicháře zážitek vliv neměl.

Bohužel když v sobotu přijíždím do Plzně na MČR v běhu na 100 km, pomalu cítím, že se mi ty potvory v krku zase množí. Přitom na 77 startujících čeká po delší době den jako vymalovaný. Rannímu chladu se stavím čelem, běžet chci jen v triku, proto narychlo ze staré moiry ustřihuji rukávy a natahuji si je na ruce užší částí nahoru. Petr Herejt praktický vynález označí za šokující módní výstřelek, který v době vlády komprese nemá obdoby.

Vím, že ty letošní tréninky byly takové podivné. Z pohledu manželky jsme lyžovat jezdili málo, z pohledu mého moc. Také přítel Excel mi hlásí, že jsem neběhal tolik jako předloni a rychle jako loni. Už před závodem se proto zařeknu, že se pokusím vyhnout kilometrům začínající číslicí 3. A jde to skutečně snadno! Musím vynakládat značné úsilí, abych běžel alespoň tempem 4:15.

Po hodině už mám dřevěné nohy, jak kamarád od Máničky. Jde patrně o důsledek velké běžecké změny, kterou jsem koncem ledna na stará kolena učinil. Vzhledem k vychýlení mých chodidel, takzvané pronaci, jsem si pořídil speciální boty s podporou vnitřku chodidla. Oproti modelům New Balance založených na technologii fresh foam, kterých se držím několik let, jsou však pronační boty neuvěřitelně tvrdé. Svůj dvouměsíční boj s novými botami vzdávám na 16. kilometru, kdy zastavuji a přezouvám se do starých sešlapaných střevíců. Problém s tvrdostí je sice vyřešen, ale několik kilometrů cítím, jak se kůstky v chodidle přesouvají zpět na místa, ze kterých byly koncem ledna vyštvány jak původní američtí obyvatelé španělskými kolonizátory. Mne nezbývá než doufat, že chodidla se časem vrátí do pokřiveného normálu a nepropadnou ohnivé vodě.

Jsem na večírku, kde mne to nebaví. Do zavíračky rozhodně nevydržím, ale polovina by nemusela ostatní borce urazit. Beru si plechovku piva, se kterou v ruce ukrojím několik kilometrů a postupně se prokoušu až na maratón (3:09:32) a trápení ukončím na metě 50.5 km (3:52:09). Kupodivu skoro desítka startujících již postává v zázemí závodu. Pořadatelům bych do příštího ročníku navrhl celé kolečko důsledně oplotit a nedovolit opouštět trať dříve než v poledne, případně pouze při zakoupení odpustků. Sám si jich pro jistotu několik objednám.

Závod se odpoledne mění v těžko uvěřitelné drama. Sledovat soutěž Ota Pavel, jistě by napsal úžasnou povídku nebo alespoň něco zapálil. Vedoucí Radek Brunner vyměňuje souboj s magickou sedmihodinovou hranicí za snahu ochránit mužská ega všech přítomných slavných ultramaratonců před Radkou Churaňovou, jež se přišla jen „podívat“. Radka však běží stále strojovým tempem a postupně se probojuje do absolutního čela závodu. Zcela trefně dramatickou situaci vystihuje věta z online přenosu ze závodu: „Radek Brunner požádal o pivo.“ Kluci od časomíry souhlasí s nenápadným započtením kola navíc pro Brunnera. Když se ukazuje, že by bylo třeba započíst navíc kola dvě, můj tajný plán se neuskuteční, neb by prý časoměřičům hrozilo odebrání licence. Radka Churaňová vítězí v českém rekordu za 7:22:16, což je patrně 10. nejlepší čas co kdy žena na této vzdálenosti dosáhla.

Mužské výkony sice tolik oslňující nejsou, ale o další dramata nouze není. Štěpán Boháček nedbá varování: Boháček pojď sem, nelez do lesa, tam tě picne hajnej! A po napínavém souboji se stává nečekaně mistrem ČR. Stříbrného Brunnera může těšit alespoň titul nejlepší ultra trenér, když v neoficiální kategorii předstihl Škorpila i Nováka. Na bronzovou příčku se kolo před koncem dostane Marek Jirásek. Následně vteřinový souboj s časem předvede Rudy Krajča, který běží, jak kdyby mu ze sbírky kaktusů ukradli Gymnocalycium mihanovichii v modré variantě, a o několik vteřin prolomí osmihodinovou hranici. V 52 letech jistě naděje českého ultramaratonu. Musí však na svém talentu dále pracovat a držet se stranou pochybných partiček. A loňský mistr Ondra Velička? Opět ukáže, jak umí z minima vytěžit maximum. I když se mu celý závod příliš nedaří, tak v posledním kole se dostane nejen před Jiřího Peška, ale galantně i před stříbrnou ženu Terezu Zuzánkovu. Přeci to těm babám všechno vyhrát nenecháme!

Je třeba však myslet pozitivně. A já jsem rád, že se již začíná pomalinku rodit vskutku elitní Czech Spartathlon Team 2019: Churaňová, Krajča, Vondrák. A jako samozvolený zapisoval, jsem již vymyslel motivační slogan: “Hyp, hyp, Churá!”