Konečně pátek, pomyslel si Milan, když zasouval pistoli do nádrže své dodávky na levné benzínce před nájezdem na dálnici. O několik desítek minut později spatřil v dálce milované vrcholky hor. S nohou na plynu se rychle přibližoval svému týdennímu snu.
Zaparkoval na místě určeném především pro svoz dřeva z lesa. Až na hromadu nepravidelných kmenů borovic označených oranžovou barvu, zde bylo prázdno. Na záda si nasadil svůj oblíbený miniaturní batůžek se dvěma lahvemi iontového nápoje, šusťákovou bundou a energetickými kuličkami, které si každý týden sám připravoval. Než si zavázal tkaničky na voděodolných trialových botách, na auto už začal dopadat stín z přilehlých statných smrků.
Prvních sto metrů jeho oblíbené trasy vedlo dolů po asfaltu. Sotva se nohy rozehřály, odbočil na lesní kamenitou cestu a začal pomalu stoupat vzhůru. Po proběhnutí prvního lesíku následovala velká pastvina, kde z dálky slyšel bučení krav. Jak však vběhl mezi hustý smrkový porost, poslední zvuky civilizace zmizely a zůstal sám. Jen on a jeho hory.
Na palouku lemovaného ostružiním odbočil na červenou turistickou značku. Jako obvykle si vybavil hororový film Vesnice, od jehož zhlédnutí neměl „bad color“ moc rád. Svou trasu přes hory však měl již pevně vrytu pod kůži. Těžko jej zde mohlo něco překvapit. Občas se sice lekl svítících očí ve tmě, ale jak se vzápětí vždy ukázalo, plaché srny měly strach mnohem větší.
Blížila se půlnoc a už se těšil na svou oblíbenou hru. Za chvíli jej čeká horská říčka. Lichá minuta – poběží po lávce, sudá – po kamenech. Až při pohledu na rozsvícený displej multifunkčních hodinek si uvědomil, že je dnes pátek 13. V duchu se pousmál a vzhledem k času 23:46 zvětšil kužel světla čelovky a začal se více soustředit na své kroky.
Říčka v těch místech protéká skrz množství hladkých kamenů. Právě čtyři někdo kdysi poskládal do řady, aby se po nich dalo snadno přejít na druhou stranu. Milan lehce zpomalí. První kámen, druhý, třetí. Až příliš pozdě si uvědomí, že čtvrtý je posunut níže po proudu. Noha mu podkluzuje a zády dopadá na hladinu. Kromě očekávaného mohutného šplouchnutí se však ozve ještě jeden zvuk. Křupnutí. Jako když u maminčina nedělního obědu rozlamoval kuřecí stehno vonící rozmarýnem.
Studená voda částečně tlumí bolest, která Milanovi vystřeluje ze zad do hlavy. Jeho tělo se postupně posunuje po proudu přes kameny a větve. Pokusí se zachytit o zaklíněný kmen starého stromu, ale hlava nedokáže pohnout rukou. Za několik vteřin mu dojde, že ani nohy jeho mysl neovládá. Hnědé oči pátrají po obloze. Na jedné straně Velký vůz, na druhé Andromeda a Kassiopeia. Tisíce hvězd, které vždy chtěl spočítat.
Náhle se voda zklidní. A Milan tuší, co brzy přijde. Když v dorostu vyhrával závody na 400 m, vždy se více nadechnul v poslední zatáčce. Sice na pár vteřin vypadl z rytmu, ale v závěru pak míval více sil než jeho soupeři. Těsně před hranou jezu zavře oči a zhluboka se nadechne.
…
Vedoucí oddílu Ještěrky zapískal na dva prsty a děti se pozvolným během vydaly pěšinkou proti proudu řeky. Cestou si každý hledal vhodný oblázek. U tůňky s vyhaslým ohništěm je čekala každodenní ranní soutěž o největší počet žabek. První doběhl tradičně Jirka, který chodí do sportovní školy. Už napřahoval ruku, aby poslal kamínek směrem k hladině, ale místo dalšího povedeného hodu mu oblázek vypadl z ruky. A právě doběhnuvší kamarádi z oddílu uslyšeli vyděšené: „Tamhle plave běžec.“
Jasně, je pátek třináctého, takže hororová historka. Moc pěkné. Až mi přejel mráz po zádech. Teď už mé noční běhy nebudou tak bezstarostné co bývaly …