Levačka

Listopad 2009. Oblíbený úterní fotbálek v hale, kterým doplňuji svůj běžecký trénink. Po závaru před brankou soupeře následuje rychlý protiútok. Na naši svatyni se řítí Jarda Tauchman, v důsledku jeho střel je školník nucen, vždy během prázdnin, měnit obložení za brankami. Nápřah a opět rána jak z děla. Ve sprintu natahuji levou nohu a těsně před dopadem se špička mé sálovky střetává s vypuštěným projektilem. Na parkety tak, v místě odkud se hází šestky v basketbalu, jako první nedopadá mé chodidlo, ale nárt.

Podobná zranění léčím vždy během třetího poločasu v mělnické restauraci U Císaře. Ve středu ráno bohužel musím konstatovat, že tentokráte 8 plzniček nepomohlo a budu se muset vydat strastiplnou cestou po dlouhých chodbách českého zdravotnictví. V tu chvíli ještě netuším, že se jedná o počátek konce mé běžecké kariéry.

Úvodní léčbu umístěním nohy do dlahy zkrátím na nezbytné minimum. Od konce prosince již opět trénuji a postupně si zvykám na patrně doživotně omezené fungování mého levého kotníku. Lonská zkušenost mne donutí vyhýbat se všem doplňkovým sportům a soustředit se více na běh samotný. A brzy se dostaví výsledky v podobě překonání osobních rekordů na všech klasických vytrvalostních vzdálenostech.

V roce 2011 dále navyšuji množství naběhaných kilometrů. Úspěch v podobě prvně zaběhnutého maratonu „pod 3“ je bohužel spojen s neustálou bolestí v levém koleni, které se ke kotníku přidá. Udělat dřep nebo sedět s pokrčenou nohou na barové stoličce je značně bolestivé. Běhání je v té době nahrazeno injekcemi, vlnami a lasery. V listopadu mi v openspace zazvoní telefon a kamarád Jirka s titulem MUDr., který se právě na svém monitoru pokochal vzrušujícími záběry z magnetooptické rezonance mé nohy, mi sděluje, že pokud ihned nepřestanu běhat maratony, do dvou let skončím na vozíku. Už v té době projevím předpoklady k ultramaratonu, neb vydržím dobrých 30 vteřin, než se na záchodě rozbrečím.

Půl roku jsem neběhal, snažil se cvičit, ale stav příliš nezlepšil. Za vzor si beru spisovatele Charlese Bukowského, kterému doktor kdysi řekl: „Ještě jeden panák a končíš!“ On však vydržel pít ještě 40 let v závodním tempu. Proto se rozhodnu v roce 2012 začít s postupným tréninkem. Pozitivní je, že vím co je s kolenem, jedná se o tzv. Skokanské koleno, kdy je snad z přetížení narušen úpon čtyřhlavého stehenního svalu k holenní kosti. Dokonce si mne jedna budoucí medička vybere k ranním experimentům v motolské nemocnici. Výsledkem masáží v přetopeném suterénu ústavu naštěstí není rozpad mého manželství, ale pouze úspěšně obhájená bakalářská práce.

Touha běhat je velká a k překonávání bolesti nakonec pomůže ortopedická pomůcka, které říkám roubík. Jde v podstatě o bouli na suchém zipu, která tlačí na problematické místo. Partnerství s roubíkem vydrží několik měsíců. Postupně však zjišťuji, že více než koleno, bolí zadní strana nohy do krve rozdrásaná od pásky suchého zipu. Během jednoho závodu proto roubík navždy odhazuji do příkopu.

V posledních letech se zdravotní stav poměrně ustálil. Kotník mne trápí trvale, občas se přidá jedno nebo druhé koleno. Podstatné však je, že běhám a trénované svaly a šlachy udržují opotřebené součástky pohromadě. A dnes si dokonce mohu zásluhou pevné vůle a sebepřekonávání dovolit i sednout na barovou stoličku.

Jako problematické se ukazují především okruhové závody, které se točí doleva. Obecně se jim snažím vyhýbat a letošní Kladno mi ukázalo proč. Na kilometrovém okruhu je několik prudkých levotočivých zatáček, kdy především jedna 300 stupňová byla pro můj kotník devastující. Samozřejmě, kdybych byl Scott Jurek, omotal bych si vyvrknutý kotník bylinkami a ještě dokázal vyhrát Western States. To však bohužel nejsem.

Důležité je mít svou hlavu a nenechat se od počínání odradit. Třeba letos při pražském maratónu. Téměř reprezentační trenér Novák stojí na nábřeží a hledí na mne s nevěřícím výrazem ve tváři. Ještě z dálky stačím zaslechnout slova, že prý jsem pomalý a tlustý. Já se rád pohybuji na tenkém ledě, tak nechám Nováka držet se své rekordmanky a nebudu situaci hrotit na ostří dlouhého nože teatrálním prohlášením o ukončení kariéry.

Ne, ne, přátelé, rozhodně ještě konec konce mého běhání nenastal. Brzy se opět, bolavé levačce navzdory, někde ukážu. I proto, že moje oblíbené heslo zní: „Vypitá piva a uběhnuté kilometry mi už nikdy nikdo nevezme.“