Reportáž psaná na obrátce

Letošní závody příliš úspěchů zatím nepřinesly. Sice jsem se svým nahým zadkem pronikl přímo do hodiny českého jazyka jisté středočeské základní školy a poetickou prózou dokázal rozjásat stovky podnapilých turistů v centru Prahy (nebo opačně, už si vážně nepamatuji). Bohužel výraznější běžecký výsledek zůstával pouze na teoretické úrovni hospodských diskuzí u piva.

Kouzlo závodů na 24 hodin mne učarovalo natolik, že jsem se v srpnu přihlásil na další, tentokráte plzeňskou čtyřiadvacetihodinovku, která se běhá na atletické dráze. K mé smůle se zde zatáčí doleva, což je nekompatibilní s mojí tělesnou stavbou. Naštěstí se mi s pomocí několika kartonů alkoholu podařilo přesvědčit pořadatele, aby se vždy po 6 hodinách směr běhu měnil, ostatně jak bývá při podobných závodech obvyklé. Též běžeckou přípravu na závod jsem nepodcenil. Příjemné podzimní počasí mi pomohlo navýšit týdenní kilometráže na hodnoty přesahující 200 km, přičemž za dlouhý trénink jsem přestal považovat maraton, ale běhy od 50 do 70 km.

Ideální rozpoložení bylo narušeno týden před závodem, kdy mne začalo škrábat v krku. Jednou z mých zbraní proti rýmě jsou listy rýmovníku, které si vždy před spaním, po vzoru prvorepublikových filmových hvězd, šňupnu do nosních dírek. Po několika dnech aplikování mne manželka decentně upozornila, že rýmovník nám v létě uschl a do blaženého stavu mne dostává rostlina neznámého původu i účinků. O Rulík zlomocný naštěstí nešlo a tak jsem poslední říjnovou sobotu vyrazil do Plzně sice lehce nachlazen, ale premiérově posílen o svého tchána (dnes již dědu).

Letošní říjen měl pouze dva ošklivé dny, které shodou okolností byly totožné s dvěma dny závodu. V sobotu bylo počasí ještě celkem příznivé, tedy jsem hned od začátku nasadil tempo 5 min/km a běžel si svůj vlastní závod. Většina kolegů kluše zabrána do diskuzí ve dvojicích, či skupinkách, čímž mne při jejich předbíhání často dostanou do druhé i třetí dráhy. V každém kole tak musím uběhnout pár metrů navíc, což v součtu stovek kol udělá několik kilometrů. Alespoň mne vždy pobaví útržky rozhovorů, které náhodou zaslechnu. Například: „Ještě je dobrej ten, jak se sakra jmenuje, takovej silnější…“ Kolega ve druhé dráze: „Jó, Petr Válek, tak ten je fakt dobrej!“

První krize na mne přišla kolem šedesátého kilometru, kdy jsem musel trochu zpomalit. Jak jsem však pozoroval okolí šumné Plzně a bál se, že brzy vyšumím, zjevil se u vstupu na stadion kolega Šumný Milan s manželkou, dětmi a hlavně se dvěma svijanskými pivy. Pár koleček s plechovkou v ruce má na mne vždy vliv blahodárný a za chvíli jsem zpět v závodu. Když se o několik hodin později blíží ke stadionu superstar Radek Brunner, uslyší z dálky hlášení ředitele závodu Vlasty Šroubka o mém průběžném výkonu ambiciózně přepočtenému k téměř astronomické cílové hodnotě. Ve strachu ztráty své dominance zanechá šestici piv pánovi hledajícímu štěstí na dně modré popelnice…

Už po dvou hodinách závodu mne začal bolet kotník. Za další hodinu se přidalo píchání v protilehlém boku. Když se však po 6 hodinách otočil směr závodu, bolesti postupně ustoupily. Občas přijde menší krize, pak zase euforie. Na metu 100 km se dostanu v čase 8:50:25. Děda je skvělý, nechal se závodem úplně pohltit. Já se nemusím starat o jídlo, pití či oblečení do dalšího boje. Jen běžím a běžím a občas malinko jdu.

Jako správný ultrapůlmaratonec vyhrávám vložený závod na 12 hodin výkonem 130,195 km. Bohužel cítím, jak se rýmička rozjíždí. V krku mám knedlík a podle hmoty, jež ze mne občas vyletí, nejde o borůvkový se šlehačkou. Na pár koleček přejdu do chůze, ale pivo a polévka mne opět rozeběhnou. Najednou se vracím k tempu 5:00, což po 13 hodinách běhu je v podstatě sprint. Zkušení ultramaratonci by možná šetřili síly na později, ale já si vybavím příběh, který jsem slyšel na vysoké škole. Jistá paní si koupila svůdné spodní prádlo, aby potěšila svého manželka. Jenže tak dlouho čekala na správný okamžik, kdy svého milovaného překvapí, až jí manžel zemřel. Tedy na nic nečekám, a dokud to jde, běžím. Výsledkem je desítka za 53 minut.

Po třinácti a půl hodině mám za sebou pěkných 145 km. Levý kotník bolí přiměřeně, ale připadá mi, že do pravého boku mi někdo zatlouká stavební hřebík, rezavý, přinejmenším dvoustovku. Najednou nejde o běh, ani o chůzi. Spíš se jen motám. Zdeněk Chlopčík by mne do dalšího kola rozhodně nepustil. Zde naštěstí nejde o estetiku, ani nerozhodují smsky od diváků. Postupně se snažím z bídného stavu dostat. Jídlo ani pití nezabírá a představa několika hodin levotočivých zatáček mne děsí jak malé děti vyprávění o tetách z Bernevernu. Rozhodnu se pro dvacetiminutový odpočinek v teple zázemí závodu. Sotva usnu, už mne děda budí a vracím se na stále více deštěm zkrápěnou dráhu. Bohužel pořád jen kulhám a rozeběhnout se již nedokážu. Možná až příliš snadno podléhám několika problémům, které se na mne sesypaly v jeden okamžik. Z dobře rozjetého závodu odstupuji. Zpětně si myslím, že hlavním faktorem byl déšť a zima. Já jsem zkrátka příliš pohodlný a než se klepat deset hodin na dráze, raději vždy budu sedět v hospodě u kamen s žejdlíkem v ruce a s velkými čísly v hlavě.

Závěr závodu je opět emotivní pro zmrzlé snaživce na dráze i několik promočených fanoušků kolem. Atmosféře podlehne i děda a nečekaně si oběhne jedno symbolické kolečko. Rudy Krajča svádí na dálku souboj s loňským výkonem Ivana Šarlingera. Několikrát však zastavuje na čůrání, až jeho pomocníkovi Járovi Urbanovi dojdou kolonky, určené k zápisu nezbytné aktivity. Několik jedinců si z nešťastníka dělá legraci, ale já se jej gentlemansky zastanu: „Nechte ho být, vždyť už mu je přes 50!“ Rudy následně zabojuje, vysněnou metu překoná o 265 metrů a stane se vítězem oblíbené kategorie veteránů.
…
Druhý den volá děda z Čeladné. Dostávám padesátiminutové kázání o průběhu závodu a možných chybách, jež jsem udělal. A jestli si prý mám jeho dceru zasloužit, budeme s tím muset něco udělat. O běžeckých plánech mlžit nehodlám. V květnu zakoupíme basu dvanáctek, nadpracujeme si šestnáctku a vyrazíme do Basileje na čtyřiadvacítku…

Kromě dědy, pořadatelů z SC Marathon Plzeň, fotografů a fanoušků, si velké poděkování zaslouží autorská dvojice Fučík – Herejt, jež vymyslela název reportáže.

Výsledky závodu na 24 hodin:
1. ŠVRČEK Filip 225109m, 2. KRAJČA Rudolf 222937m, 3. KRAUSE Antje (ž) 217217m, 4. HORČIČKA Jiří 210901m, 5. DIMITRIADU Michaela (ž) 210417m, … , 12. VONDRÁK Zbyněk 153200m
Výsledky závodu na 12 hodin:
1. VONDRÁK Zbyněk 130195m, 2. KRAJČA Rudolf 125378m, 3. KRAUSE Antje (ž) 120658m, 4. KOPECKÝ Martin 120308m, 5. ŠVRČEK Filip 118847m

Web závodu, fotogalerie a podrobné výsledky.