Sakra, Kounice zase zdražily!

Na východ od Prahy leží malebná obec nesoucí název Kounice. Znalci už samozřejmě zbystřili, protože sladovna a dva pivovary na patnáct set obyvatel jsou rozhodně předzvěstí zážitků plných emocí. Nicméně ani po ryze sportovní stránce Kounice nezůstávají pozadu. Začátkem léta se zde již léta koná silniční běžecký závod na 10 km. Loni ředitel závodu, pan Jaroslav Urban, sáhl k drastickému opatření a startovné z 80 Kč zvýšil na rovnou stokorunu. Prý už se na počítání těch drobných může vy*rat.

Podobných závodů je stále hodně. Většinou jsou pořádány místní školou nebo Sokolem. První ročník si už nikdo nepamatuje. Svou účastí podpoříte dobrovolné hasiče. Ve startovní tašce dostanete propisku a jablko. Začíná se dětskými závody plnými pádů a slziček. Start hlavního závodu se většinou musí posunout. Nováčci proklejí pořadatele za nečitelnou odbočku na Horní Dolní. Při doběhu do cíle všichni obdrží keramickou medaili vyrobenou výtvarným kroužkem na místní Lidušce. Ti nejlepší pak na oprýskaných stupních pro vítěze získají od pana starosty hrneček s emblémem obce. Poraženým zase zvednou náladu koláče, které v pátek napekly tety nebo pěnící desítka, kterou nepovedenou desítku spláchnou. A pokud se zdržíte do večera, zajisté na vás čeká zábava, na které jsou všichni rádi, že už je po všem. Nicméně od půlnoci už zase plánují příští ročník, ve kterém snad na startovní pistoli určitě nezapomenou. Proto všechno jim říkám, že mají duši.

V posledních deseti letech však přibylo mnoho nových závodů trochu jiných kategorií. S popularizací běhu musel chtě nechtě přijít byznys a mnozí pořadatelé situace řádně využili. Je zajímavé, jak všichni krásně společně prohlašují, že právě u nich se bude jednat o genia loci. A jak by vypadal můj žebříček těchto závodů?

3. místo – PIM. Nevím, jestli bronzová medaile ředitele Capalba potěší nebo jestli měl ambice vyšší. Když už někdo o sobě tvrdí, že rozběhal Čechy, trochu bych se obával trestního stíhání. Patrně jediný způsob k dosažení cíle je nalití pořádného projímadla do Želivky a dalších nádrží s pitnou vodou. Obecně mám pražské PIM akce (maraton, půlmaraton a desítka) docela rád, o čem svědčí i počet mých účastí blížící k padesáti. Nejvíce mi vadí slabá podpora českých běžců ve smyslu motivace za lepšími výkony. Vpředu dvacítka anonymních Keňanů, dlouho za nimi Homoláč se špatně načasovanou formou a pak padesátka amatérů s časem „pod 3“. Zátopek by se divil, jak dnes vypadá Mistrovství České republiky v maratonu. Postupně se ze sportovní akce stává karneval plný úchyláků v bizarních oblecích.

2. místo – Runy. Skupina nezávislých závodů, které hromadně aplikovaly podobný model. Základem všeho je mít v názvu slovo run, snad aby bylo jasné, že se může i běžet. Aby scénář fungoval, musí být závod spojován s nejlépe živou sportovní legendou. Nejčastější vzdálenost je 10 km, tedy to, co většina lidí uběhne či alespoň ujde, a tak se nejlépe komerčně zhodnotí. Dětské závody se nekonají, na nich se přeci tolik nevydělá. Startovné většinou začíná na 500 Kč, tedy o dost více, než na stejnou vzdálenost stojí jízda taxíkem po Praze. Pokud se vám to zdá smutně šedivé, někdy se alespoň barvami pomažete, jindy zase dostanete světélka do ruky.

1. místo – Vltava Run. Dvanáctičlenné štafety běží od pramene Vltavy do Prahy. V praxi to znamená, že každý účastník stráví vysněný víkend čekáním na parkovištích proloženým 3 desetikilometrovými běžeckými úseky. A pokud nechcete porušit pravidla, pivo můžete mít snad jen v názvu týmu. Zajisté současný vrchol běžecké komerce, kdy pořadatelé jen na startovném pro 300 týmů vyberou téměř 5 miliónů.

Nevím, jestli za svou vytouženou kratochvílí pojedete na desítku s duší do Veřovic, Modřic, Veltrub, Kobeřic nebo Kouřimi. Já rozhodně za půl roku (13. července) zamířím směr Kounice.