Poslední dobou prožívám běžecké trápení. Sotva jsem se zbavil rýmiček, začalo mne zlobit pravé stehno. Sice běhám, ale je to spíš takové popobíhání. Minulý týden jsem si dokonce vzal v práci volno, abych se v ideálním počasí pokusil letos premiérově překonat hranici 40 km. Bohužel už po hodině jen kulhám a za pomoci záložní dvacetikorunové mince přemlouvám průvodčí ve vlaku, ať mne odveze domů.
Na klasických závodech se mi také přestalo dařit, což dokumentuje fakt, že dle nejmenované časoměřičské firmy stejně většinou nedokončím a je prý škoda, když jim zbytečně špiním čipy. Oproti tomu běhy nestandartní, jako třeba charitativní běh na podporu pivovaru či narozeninové maratony pro mne vycházejí příznivěji. I proto mi náladu zlepšila pozvánka od Vlasty Dvořáčka na maraton pořádaný v rámci oslav jeho 60. narozenin. Podobné akce, kde v upoutávce stojí: po závodě posazení, guláš a pivo, jsou pro mne vždy velkým lákadlem, protože slovy klasika: Pro trochu piva šel bych světa kraj. Když zjistím, že se do Doudleb nad Orlicí dostanu vlakem a navíc krásnými pěti navazujícími spoji, v očekávání nadcházejících dobrodružství nemohu ani dospat.
Zatímco já se řadím mezi ultramaratonce poloviční, Vlasta Dvořáček je ultramaratoncem minimálně dvojnásobným. Za svoji běžeckou kariéru slavil úspěchy v závodech, kdy po 24 hodinách se teprve pozvolna rozbíháte. Až jednou bude chtít zaměstnanec pohřební služby zašroubovat víko nad jeho rakví, Vlasta se jistě dotáže, jestli si může jít ještě naposledy zaběhat…
Před startem se s kolegou Petrem Martinovským navzájem ujistíme, že tolik natrénováno nemáme a poběžíme na pohodu tempem 4:15. Kupodivu už na druhém kilometru mi Petrova potetovaná ruka mizí z dohledu a možná jsem na tu dálku viděl i vztyčený prostředníček. Nevadí, tedy si těch 8 narozeninových okruhů v okolí rychle tekoucí Orlice i přilehlých jarně zelených pastvin s pasoucími koňmi vychutnám sám. Polovinu zvládnu plánovaně za 1:29, ale to už se o slovo hlásí zmiňované pravé stehno.
Zatímco levá noha by běžela, pravá neposlouchá a pohybuji se spíše přískoky. Když už to vypadá, že snad budu muset přejít do chůze, tak před náběhem do předposledního kola si všimnu trojice postávající před startem. Nevypadají, že by byli se závodem spojeni. Tipuji, že spíše dostali pozvání od tety na sváteční sobotní oběd. Podstatné pro daný okamžik však je, že pán v černém kabátu se právě chystá napít z půllitru piva. A tak nekompromisně veden instinktem hladového kojence, jenž najde bradavku mnohem rychleji než nadržený milenec, vyhrknu: Nedal byste mi to pivo? Přání je mi splněno a překvapená paní od oficiálního občerstvení situaci komentuje slovy: Počkejte, já vrátím pánovi alespoň tu prázdnou sklenici…
Trápení pozvolna končí a začínám přecházet na pohyb, jenž lze snad nazvat během. Zažehnám riziko cílového času přes 3:30 a zbytek závodu si chci pěkně užít. Jenže v průběhu posledního kola se opět objeví ona trojice s nabídkou dalšího piva. No, když jinak nedáte… Skoro je mi líto, že jsem v závěrečném kole. Konečně opět běžím a odměnou za všestranný sportovní výkon je mi dva kilometry před cílem bonbónek v podobě posunu na třetí místo mezi muži. Výsledný čas 3:11:02 není nijak ohromující, ale asi nejvíc vystihuje moje současné běžecké možnosti.
Krásnou odměnou pro všechny doběhnuvší je zcela nová knížka s příznačným názvem V nohách mám už 100 000 mil, jíž udělal Vlasta radost nejen sobě, ale hlavně každému kdo se jen trochu zajímá o ultramaraton. Možná ji ve svém knihkupectví nenajdete, ale přes web ultravlasta.webnode.cz se k ní zajisté dostanete.
Oslavy narozenin slavného ultramaratonce se vskutku vydařily. Mně se podařilo, již nejen sportem, znavené gratulanty přesvědčit ke zpěvu: Vlasta má narozeniny, což byl zajisté vrchol sobotního dne, na který mnozí jen tak nezapomenou. Snad jedinou malou kaňkou byl můj návrat domů, kdy jsem úplně nezvládl ráno jevící se snadnou kombinaci 5 spojů a zůstal uvězněn v Chlumci na nádraží. Nadšená manželka však nakonec torzo sportovce ze spáru noci vysvobodila, za což jí ze srdce děkuji.
Celkové pořadí: 1. Martinovský Petr 2:48:26, 2. Orálek Daniel 2:53:06 (jenž jak jinak vše fotograficky zdokumentoval), 3. Dimitriadu Michaela 3:10:20, 4. Vondrák Zbyněk 3:11:02, 5. Štýbnar Zbyněk 3:13:37 a mnoho dalších gratulantů…
Pardon, pardon, to jistě nebyl prostředníček, ale pouze pokřivený běžecký styl (přátelé dosvědčí) 🙂 Jo, cestování vlakem má svá kouzla, všemocná. Třebas, i taková, že žena činí takové skutky, které by normálně nedělala 🙂 Rád jsem Tě viděl a někdy zase nashledanou
Tak už vím proč babička vždycky říkala: Potrefená svatomartinovská husa se vždycky ozve… 😉