All Runners Are Beautiful: The Show Must Go On

Je to hnědé a je to v dětských kalhotkách. Co je to? Ruka Michaela Jacksona. Hodně nefér vtip z hloubi minulého století, přeci Jacksonova ruka moc hnědá nebyla. Dříve jsem nad podobnými fóry cynicky zakroutil hlavou, dnes jako otec dvou dětí bych spíš někomu zakroutil hlavou.

Nicméně Michaela je mi celkem líto. V 80. letech platil nemalé částky rodičům dětí za svůj morálně i finančně náročný koníček. V 90. pak právníkům za nalezení a prezentaci správné pravdy. A nyní posmrtně dospělým dětem za pravdu před lety vyvrácenou. Sice občas v sobotu a v neděli nad ránem trénuji měsíční chůzi na náměstích, ale daleko bližší je mi zpěvák, který též nesplňoval sexuální standardy konce dvacátého století a loni též posmrtně cestoval mezi nebem a peklem. Nicméně trochu opačným směrem.

Zatímco manažeři Pepsi Coly byli opět nuceni stahovat z trhu plechovky s podobiznou amerického zpěváka, tak nejen milovníci rockové hudby jásali nad líbivě napsanou ódou o skupině Queen s Freddiem Mercurym v čele. A já si vzpomněl, jak jsem se na jaře roku 2005 potuloval po libeňských výčepech a narazil na slečnu, které přebýval lístek na koncert slavné kapely, tehdy již bez původního zpěváka. Bylo mi jasné, že Freddie by se měl do Libně alespoň symbolicky podívat.

Technická příprava na závod byla o něco složitější než loni. Základem byly samozřejmě narůstající vousy, které provokovaly mé okolí ke všetečným otázkám ohledně blížícího se maratonu. Předem domluvená kadeřnice doslova jásala štěstím, neb tak brzy v neděli prý nedělá ani svatby. Účes vydržel nejen maraton, ale v pondělí jsem jím obšťastnil i kolegy v práci. Pořízením módních doplňků jsem pro změnu udělal náramnou radost manželce. Když totiž spatřila účtenky, šla se uklidnit do obchodu nákupem nové bundy. Kupodivu největším problémem byly džíny. Ono sehnat moji velikost (32/35) není snadné v barvě modré, natož v retro světlé barvě. Naštěstí jsem si vzpomněl na 80. léta a odbarvování textilií pomocí sava. Jak se však ukázalo, dnešní savo je patrně plné biosložek a pít jej mohou snad i kojenci (to je jen moje nepotvrzená úvaha, nikoliv reklamní slogan či výzva k experimentům), tak přes použití litru oblíbeného čisticího prostředku došlo jen k částečné změně barev. A zatímco ti největší maratonští ignoranti se snaží v sobotu před závodem pořídit alespoň energetický gel, já marně obíhám drogerie a sháním barvu na knír k dotažení dokonalosti.

Nedělní chladné počasí přálo nejen borcům útočící na rekordy, ale i pro běh v džínech bylo přímo ideální. Tentokráte jsem měl v plánu běžet na čas kolem 3:15, což se brzy ukázalo jako reálné. Těsné kalhoty vám zaručí, že závod rozhodně nepřepálíte. A těch fanoušků! Elitní běžci mi mohou závidět. Kolikrát jsem jen slyšel: „Go, Freddie, Go!“ nebo „You Are The Champion!“ Došlo i na nějaké společné selfie, ale nejvíce mne překvapil jeden kolega dotazem: „Vystupujete někde?“ Jasně, občas účinkuji v jedné travesti show, zkuste zavolat mému manažerovi Carlu Capalbovi.

Po emailu i na sociálních sítích jsem dostal řadu trochu škodolibých dotazů ohledně stavu ryze mužské části mého těla. Už samotný Freddie měl lékařskou vazelínu v každé své ložnici, kuchyni a dokonce i v domečku zahradníka. Také ultramaratonci se bez ní neobejdou. A jako pojistka mi posloužily moirové spodky. Džíny měly za následek výrazné zkrácení mého sloního kroku, kdy v porovnání s předchozím maratonem jsem byl nucen učinit o 14.5% kroků více. Možná v budoucnosti se stane Vondrákova džínová metoda základem poctivého ultramaratonského tréninku.

A že výsledný čas 3:10:57 je horší než loni? Přeci nelze srovnávat sportovně založeného Borata, jenž se pilně věnoval ping-pongu a regeneraci v podobě opalování s rockem a večírky posedlým Freddiem…

Loni jsem dveře za běháním v kostýmech sice zabouchl, tak letos pro jistotu otočím klíčkem na dva západy. Stejně již nyní jsem přesvědčen, že na startu příštího PIMu budu stát skvěle připraven, bez kníru a rozhodně ve sportovním tričku!