Jak vycvičit Vondráka

Začátkem léta to vypadalo, že mi doktor zakáže pít, ale kupodivu mi zakázali běhat. A to je pro běžce vždy nepříjemná skutečnost, se kterou je třeba se vypořádat.

Samozřejmě, že běh a závodění není všechno. Pokud navíc máte kolem sebe milující manželku a dvě krásné děti, často si na nějaké pobíhání po lesích ani nevzpomenete. Nicméně, když se vám ratolest chlubí novou básničkou od pana Erbena s názvem Myší tanec, přeci jen kousek hořkých pocitů zůstává: Tancujte, myši, kdekterá slyší. Která je hluchá, ať neposlůchá. Která je chromá, ať sedí doma. Jasný kandidát na stažení z čítanek.

V polovině prázdnin se konalo tradiční MČR v běhu na 24 hodin. Uposlechl jsem rady slavného spisovatele a svůj těžce získaný startovní slot přenechal Romanu Tomáškovi. Jak se však v průběhu závodu ukázalo, měl jsem v ceně i nezbytnou jízdenku do lůžkového vozu, čehož zvědavý Roman nemístně využil. Za nitky tentokráte tahali jiní. Duo Radek a Radka své životní partnery lehce znervózňuje, ultramaratonce těžce ztrapňuje, ultramaratonkyně pozvolna utápí v depresi, a navíc rekordy přepisuje jak politici své disertační práce…

Velkou radost mně však udělal někdo další. Když jsem před dvěma lety v téměř legendárním článku obsadil do role lúzrů Petra Válka s Pavlem Markem, kdo by jen tušil, co bude následovat. V roce 2018 se stal Mistrem České Republiky Petr Válek výkonem 234,353 km a letos jej napodobil Pavel Marek, který za 24 hodin uběhl 235,758 km. Slovy klasika: Tuček – Šlajs. Stejné chyby, stejné známky. A který z nich je Šlajs, snad ani nemusím upřesňovat.

Zcela nečekaně a zákeřně ovšem zaútočil jiný nepřítel – ručička váhy. Při kontrolním vážení zavítala do míst, která dosud měla pevně pod kontrolou manželka. Tajné noční výpravy do ukrytých zásob sladkostí mých dětí budou muset na nějakou dobu přestat. A to jsem své partyzánské akce vždy ospravedlňoval slovy: „Děláš to ve jménu jejich zdraví a dobra…“

Podoben horkému bramboru si mne postupně přehodilo několik lékařů a fyzioterapeutů, až jsem skončil polonahý na lůžku jisté dámy v činžáku poblíž Palmovky. A prý že musím začít cvičit. Já? Cvičit? Rázem se mi vrátila všechna traumata ze školních let. Zesměšnění při šplhu na základní škole, ztrapnění při výmyku na střední a horror v bazénu na vysoké. Ještě na jaře jsem s dvackou v kapse dokázal běžet několik hodin. Nyní mám 20 minut cvičit, což zvládám jen díky nezdolné vůli, několika přestávkám a optimalizaci strečinkové sestavy na osm a půl minuty.

Postupně jsem čím dál více začal zvažovat takzvané alternativní způsoby léčby. Jenže odjet za skupinou mnichů do zasněžených hor, podstoupit obscénní školení v pralese s paní Houdovou ani ortodoxní zaměření oblíbeného bylinkového záhonku za domem na konopí seté, nebylo rodinnou radou schváleno.

Pro zlepšení nálady jsem nakonec zavítal do knihkupectví. Že českou gastronomii umně prezentuje světu pan Hruška, mne ani nepřekvapilo. Také dominance Řepky v románech pro ženy se dala předpokládat. Ovšem třináctidílná historická tragédie od jakéhosi Škorpila mne v oddělení pro běžce docela rozhodila. Zašel jsem k paní u počítače, zeptat se, zda alespoň nemají nejlepší knihu v oboru. Bohužel cedulka Simona třepetajíc se na pravém ňadru mne vykolejila úplně a vydal jsem ze sebe větu: „Co třeba Daniel Běh a Můj dlouhý orálek?“ Slečna na mne zamrkala prodlouženými řasami, že prý nemají, ale mám to zkusit naproti v Erotic Star.

A já už teď přesně vím, co udělám…