„Konečně pátek,“ řekl polohlasem ultramaratonec Zdeněk. Na lávce přes říčku přitékající z nedalekých hor, přes den vždy zaplněné turisty, stál zcela sám. Na okamžik se před jeho ústy zjevil obláček páry a za doprovodu zvuků burácejícího moře se rozeběhl do tmy.
Exotické dovolené v zimě měly své kouzlo. Když doma mrzlo, vždy si rád zaběhal v teple a v suchu. Koupání sice nebyla jeho nejoblíbenější zábava, ale na prohřáté pískové pláži s chlazenými nápoji čas příjemně utíkal. Teď už se nadevše těšil domů. Na kamarády i na pivo. I na klouzající led a křupající sníh. Poslední dlouhý běh na rozloučenou, a pak již tradičně hektický přesun na letiště.
Ať již běžíte ranní tmou v jakékoliv části světa, brzy zjistíte, že je to vlastně všude úplně stejné. První vždy narazíte na objímající se dvojice a skupinky bujaře slavící závěr končícího dne. Nebo případně příchod dne nového. Kousek za Zdeňkem dopadla prázdná lahev a zvuky tříštícího skla ve spojení s nadávkami jednoho z opilců jej vyvedly z hlubokých úvah.
Nejdelší pláž kolem Zdeňkovy trasy vždy zkrášlovaly výtvory z písku. Tentokráte šlo o veselé alegorické sochy představující jednotlivé měsíce kalendářního roku. U Ledna sedícího s velikou čepicí na židli začal počítat. Na chvilku se zamyslel a najednou míjel poslední sochu Prosince na sáňkách taženými soby. Ke svému překvapení však došel k číslu 13. Na pověry nevěřil a rozhodně se zastavit v pátečním ránu nehodlal. Možná až se bude vracet hodí do klobouku unavenému hlídači pomíjivého díla drobné, které měl v kapse pro všechny případy a zároveň si sochy lépe prohlédne.
Ze zatáčky se vyřítilo popelářské auto. Možná nejdůležitější součást systému dovolených. Odpadky totiž vytvářel každý, ale vidět je nechtěl nikdo. Rozhodně ne nikdo z turistů. Za poslední dva týdny se potkali již poněkolikáté. Zdeněk krátce zamával rukou. Řidič s termohrnkem kávy v jedné ruce jej zkušeně objel a zlehka zatroubil na pozdrav.
Pohlédl na nebe plné hvězd. Místo očekávané jistoty se vždy srovnaly, jak se jim chtělo. Nebo spíše podle části světa, kde jste je zrovna pozorovali. Ovšem kuchařky, jež připravují turistům bohaté snídaně vždy byly na svém místě včas. Také zametači promenád s košťaty. I první zásobovači obchodů s potravinami a novinami přinášející čerstvé zprávy byli přesní. To byly jeho hvězdy.
S rozedněním vždy začal potkávat první běžecké kolegy. Nejprve se začali ukazovat ti nejstarší v joggingových teplácích. S přibývajícím časem se přidávali další věkové i sociální skupiny. Zdeněk většinou pozdravil a s ohledem na únavu svého těla se občas pokusil i usmát. Když už slunko bylo vysoko na obloze, tak jako poslední začaly své kilometry načítat nejmladší slečny v přiléhavých moderních soupravách. Dvojice důchodců odbočila ke svému hotelu. Den ještě prohrával s nocí.
Táhlé stoupání klikatou ulicí lemovanou borovicovými lesíky, ukrývající luxusní vily před slunečním žárem i zraky turistů, měl Zdeněk rád. Na vyhlídce na samém konci cesty spatřil vycházet slunce již několikráte. Členité zábradlí zdobily stovky visacích zámků, často již zcela zrezlých. A někde dole na mořském dně ležely stovky klíčů. Jejich majitelé věřili, že to bude navždy. A Zdeněk vždy přemýšlel, jestli zde není naposledy.
Dnes přiběhl o několik minut dříve než jindy. Slunce bylo ještě ukryto za výčnělkem ostrova. Z vody měl vždy respekt, ale momentální nápad sestoupit dolů cestou ostrých kamenů i pichlavých rostlin a uvidět východ slunce ponořen v moři mu přišel jako báječný.
Po téměř dvou hodinách běhu bylo Zdeňkovo tělo značně zahřáté. Skočil z nízké skály. V prvních vteřinách ucítil příjemné ochlazení. Slastný pocit vzápětí pominul a Zdeněk cítil, jak jej proud odnáší ode břehu. Zkusil zapojit nohy, leč byly zcela zatuhnuté v bolestivě mrazivé křeči. Samotné netrénované ruce nedokázaly proudu odolat a téměř bezvládné tělo se pozvolna vzdalovalo na širé moře.
Při ultramaratonech často bojoval do posledního dechu, rozhodně mnohem víc než jeho běžečtí protivníci. Dnes však ne. Už neměl sílu čelit přírodním živlům, nadále řešit starosti s dětmi, neshody s manželkou, kolotoče v práci či bojovat se svými soupeři. Třeba se za chvílí vynořím v bájné Atlantidě, představil si. Podíval se na nebe, kde vycházející slunce ve spojení s temnými mraky vytvářelo dokonale neskutečnou scenérii a zavřel oči.
…
Malá princezna nemohla dospat, proto ji její otec posadil do kočárku a společně se vydali na nedalekou pláž sledovat východ slunce. Jako vášnivý fotograf byl plně zaujat nastavováním svého profesionálního fotoaparátu. Holčička viděla vše. Věděla, že se děje něco nedobrého. Mluvit ještě neuměla, tak se jen pevně přitiskla ke svému tátovi.