„Konečně pátek,“ byla její první myšlenka po brzkém probuzení. A vzápětí jí došlo, že má hrozný hlad. Rychle natlačila spacák do miniaturního vaku a vydala se k nedaleké skále, kde včera ukryla svůj batoh. Přestože jídlo postupně zmizelo, zdál se jí čím dál těžší.
Při prvních krocích s batohem na zádech si vzpomněla na Jirku. V úterý chodívali společně běhat na dráhu, ve čtvrtek do bazénu. A o víkendu jezdili po běžeckých závodech nebo chodili s batohy po horách. Bylo to fajn, ale pak se jejich vztah začal pozvolna drolit. Lesní cesta začala lehce klesat a Marcela se pomalinku rozeběhla.
Brzy však opět přešla do chůze. Cesta se začala klikatit a v pátečním ránu by nerada zabloudila. Zvlášť, když si vzpomněla na včerejší originální vyřezávanou ceduli, která značila že vesnice je vzdálena 13 mil. Uklidnila ji myšlenka, že zde klidně mohlo být uvedeno 20 nebo 21 kilometrů.
Pozvolna poskakovala po kamenech za zvuku rolniček připevněných k batohu. Přestože měla teplé rukavice, tak v ranním chladu si zastrčila ruce do kapes péřové bundy. Najednou se ozval dopad kovu na kámen a zvuky ustaly. Marcelu však více zaujaly malé dřevěné domky, které postupně vystupovaly z mlhy. A při pomyšlení, že někde mezi nimi je i vytoužený obchod se malinko pousmála.
„Velký chléb, tvrdý sýr, ořechy, deset ovocných tyčinek, jahodovou marmeládu a hlavně čokoládu,“ vychrlila z hlavy svůj dlouho promýšlený seznam. Prodavač bez většího zaujetí pokládal jednotlivé položky na nevelký pult. Na bláznivé turisty pokoušející se přejít ‘nekonečné’ hory byl zvyklý. I když samotná dívka byla přeci jen výjimkou. Než se za Marcelou zavřely mohutné dveře, podal ji veliké červené jablko se slovy: „Buďte opatrná.“
Hlad. Když se vzbudil měl hlad a nic jiného jej nezajímalo.
Marcela se s chutí zakousla do jablka a stoupala zpět na původní trasu. Batoh byl sice těžší a stoupání příkré, přesto postupovala poměrně rychle. Těšila se na další kilometry svého dobrodružství. V ruce stále žmoulala stopku, která byla to poslední, co zbylo z jablka, které jí připomnělo domov. A než přišlo poledne, na už známé křižovatce odbočila poprvé na severní cestu.
Běžel. Sice neměl sílu jako na podzim, přesto se pohyboval velmi rychle. Tohle byl jeho les a návštěvy neměl rád. Tentokráte jej ale něco velmi přitahovalo, proto ještě zrychlil.
Za Marcelou zapraskaly větve. Zvuk byl natolik výrazný, že se malinko lekla. Když se otočila, uviděla jen prázdnou cestu, po které již ušla stovky kilometrů.
Byl blízko. Pozoroval její lehké pohyby. O ni ale zájem neměl. Alespoň nyní ne. Běžel sem takovou dálku hlavně kvůli tomu, co nesla s sebou.
Věděl přesně kdy zaútočit. Vyděšená Marcela začala utíkat. Hry měl rád, tak ji ihned následoval. A ona tušila, že vyhrát tento závod zkrátka nemůže.
Poprvé mu ještě vyklouzla, ale při druhém pokusu o zachycení batohu byl nekompromisní. Marcela padla k zemi. Z jeho očí šel strach, tak ty své raději zavřela. Nezbývalo jí než čekat.
…
Vysílačka několikrát zapraskala a pak se ozval známý hlas strážce severní oblasti parku: „Tak jsme ji konečně našli,“ vzbudilo na vteřinu v dispečerovi koordinujícímu pátrací týmy naději. A strážce dodal: „Byla slabší zima a medvědi se letos začali probouzet o dost dřív…“
Noční běhání I
Noční běhání II
Noční běhání III
Noční běhání IV