Dycky most!

Před několika dny jsem ráno v tristním stavu recykloval nevratné lahve. Při pohledu na zbytky manželčina výtečného vaječného koňaku v placaté lahvi jsem se na chvíli zasnil. Jak jsem se snažil onu lahev dostat do zelené popelnice otvorem s nápisem: Tabulkové sklo, projížděl kolem soused na kole. Nemohl jsem si nevšimnout teatrálního kroucení hlavou doprovázeného rádobyvtipnou poznámkou: „Vondráku s tebou už to jde fakt z kopce…“

Doma jsem se nad sebou skutečně vážně zamyslel. Při loňských zdravotních komplikacích jistý terapeut prohmatal, na hraně lékařské etiky a za hranou společenských norem, mé údy. Dozvěděl jsem se tehdy, že některé svaly mám extrémně přetrénované a jiné zcela ochablé. Byla mi doporučena změna tréninku, začít například běhat více do kopce.

Z kopce? Do kopce? Je fakt, že se v poslední době většina českých ultramaratonců přesunula do Lužických hor a snaží se zdolat 18 prominentních vrcholů v čase pod 24 hodin (PVLH24). Ani nevím, kdo v duelu Herejt – Brunner, zrovna tahá za kratší konec. Pravda pravdoucí, nemohu přeci trávit všechen svůj volný čas U Nové hospody. Je třeba se někam posunout. U nás v Polabí sice žádné kopce široko daleko nemáme, ale blízký nadjezd nad železniční tratí zase úplná rovinka není. Hlavně to mám blízko a nemusím se štrachat někam do Sudet.

A když už někde běhám, měl bych si tam vyzkoušet i maraton. Trasa byla poměrně jasná, přesto by si ji jistě řada kolegů neopomněla nahrát do svých chytrých hodinek. Most, technicky správně nadjezd, přes železniční koridor Praha – Hradec Králové a 380 metrů od sebe vzdálené dva přechody pro chodce. Nelehkou otázkou však bylo, kdy pokus uskutečnit. Využil jsem situace, že je Bohumil Hrabal rozkopán. Ne, vandalové neponičili místo posledního Hrabalova odpočinku v nedalekém Hradištku. Avšak blízký navazující most přes Labe, nesoucí jméno slavného spisovatele, prochází rekonstrukcí vozovky, proto je provoz přes nadjezd ve městě přeci jen menší. V kombinaci s dlouhým jarním dnem a nedělním dnem odpočinku, tvoří ideální termín k maratonu.

Sotva se v neděli rozední, sním několik kousků bábovky po včerejší milé návštěvě, trochu jahod nasbíraných na místních plantážích při lokálních brutálních soubojích zvaných samosběr a zábava může začít. 190 metrů nahoru, pokochat se nádražím, 190 metrů dolů, přechod severní a zase nahoru, pokochat krajinou, dolů, přechod jižní… Rozhodně se nemusím obávat nějakého bloudění. V podstatě si jen běžím a kochám se. A poctivě se soustředím na bezpečný přechod vozovky v rámci zachování pravidel silničního provozu.

Moc aut mne neobtěžuje a celkem si běh užívám. Pár doprovodných jarních deštíků je hodně osvěžujících. Za hodinu a třicet šest minut zvládnu půlmaratón. Pozvolna zrychluji a těším se na další kilometry.

Co kdybych se přeci jen pokusil o PVLH24? Sednu na první vlak, najdu v Lužických horách nějakou strategickou základnu a večer mne manželka vyzvedne zcela zničeného na zahrádce před Cvikovským pivovarem. To by panečku bylo 18 vrcholů. Možná i v rekordním čase. Pouze nevím, v jakém pořadí… Klíč, Hvozd, Luž, Luž, Hvozd, Klíč atakdále? Túúúúú. Dodávka s řemeslníky spěchající na nedělní melouch mne přivádí zpět do reality nadjezdu.

Po otevření našeho supermarketu aut přeci jen trochu přibývá. Řidiči jsou však nezvykle ohleduplní a zpocenému klátícímu se individuu dávají povětšinou na přechodech přednost. Více než hodinky kontroluji odjezdy vlaků ve směrech Kolín, Milovice, Praha a Mělník. Kupodivu na mne nečeká žádná krize a všech 89 kopců vyběhnu. V závěru navíc i trochu zrychlím, neb vytoužený cílový čas visí na vlásku. Nakonec metu 42,2 km zdolávám v čase 3:09:56, což je rychlejší původního plánu.

Jedinou menší kaňkou na pěkném sportovním výkonu je fakt, že nadjezd v Lysé nad Labem nemá svůj název, pouze technické označení. Možná by stálo za úvahu navrhnout místní samosprávě, zda by nebylo vhodné nadjezd pojmenovat po nějakém zdejším slavném obyvateli. A proč by to nemohl být třeba ultramaratonec nebo alespoň Ultrapůlmaratonec?
…
Fotografii jsem převzal z facebooku Města Lysá nad Labem.