„… jedna, jedna, sedm, nula, šest, sedm, devět,“ byla poslední má slova po nichž jsem se před lety stal členem prestižního klubu Pi 100, který sdružuje jedince se znalostí kouzelného čísla na 100 desetinných míst. Místo abych pomýšlel na členství v klubu Pi 1000 jsem však začal běhat ultramaratony a dnes jsem občas rád, když vím, že Ludolfovo číslo začíná číslicí 3.
Do dlouho očekávané 24 hodinovky na Kladně jsem se vrhl přímo po hlavě. Natrénováno bylo parádně, v zázemí několik podporovatelů a na trati jako výpomoc český ultramaratonský rekordman Jirka Horčička (vrací se po zranění, proto neběžel celý závod). Servis, kterého se těžko opět dočkám. První tři hodiny to běží vskutku parádně. Vše je tak snadné, že najednou stihnu 40 km pod 3:10, což jsem v plánu rozhodně neměl.
A přijde první větší krize, kdy se více než hodinu trápím, abych se propadl pořadím hodně dolů. První myšlenky na opuštění trati zaženu svým novým běžeckým nápojem – Desperados a podaří se mi dostat zpět do závodu. Postupně se probojuji až za vedoucího Radka Brunnera, který v horkém dni prožívá také nejeden kritický okamžik. Zběsilou jízdou jsem se sice výsledkově povznesl, ale tělo dostal do poměrně neběžeckého stavu.
Další průběh závodu už je více dolů než nahoru. Snažím se alespoň o potencionální atakování mety 200 km, bohužel po třetím odpočinku ve stanu mohu i na svůj hlavní cíl zapomenout. Jirka se snaží mě podporovat, jak jen to jde, ale nemá to se mnou vůbec jednoduché. Jirka (mile): „Zbyňku, nedáš si třeba gel nebo banán?“ Já (odseknu): „Nechci nic!“ Musím však říct, že když jsem po delším chodeckém úseku odpadl na 30 minut ve stanu, ochotně jsem se nechal vzbudit a vrátil se na trať. Když vedle ve stanu pomocí velmi vulgárních výrazů tahali ze spacáku Járu Urbana, probudila se polovina osob ve stanech v okolí a běhat nad ránem šli dokonce i někteří nepřihlášení k závodu… Nakonec se však i Jirka rozpálil doběla a kupodivu já jsem příčinou nebyl.
Do konce závodu chybí necelá hodina. Chůzí jsem zdolal metu 180 km, což je můj neslaný nemastný rekord. Sedím na židli a přemýšlím, zda se ještě zvednu. Kdosi z okolo běžících zavolá: „Radek (Brunner) už vám tam zase chodí…“ Jirka, dobrota sama, se vytočí a pronese: „To je zmetek, už jdu na něj, a to jsem jej před chvílí rozběhal!“
Začíná pršet. A prší čím dál víc. Pomalu vstávám ze židle a beru si na sebe svoji starou expediční bundu. Déšť jako by smýval únavu i strasti předešlých hodin. Snadno se rozbíhám a uvažuji že by to mohlo vyjít i na 185. Ještě více zrychluji a když proběhnu kolem (jež je zároveň kilometrem) s číslem 186, na světlené tabuli se ukáže 4:20 do konce závodu. Tak to je výzva. Dostávám do ruky praporek a snažím se zmáčknout jak CityElefant poštovní vůz. Poslední úsek vede z mírného kopce, hodinky hlásí tempo začínající trojkou, já s námahou vybírám poslední zatáčku a v čase 23:59:59 probíhám metu 187 km. Zahazuji praporek a vypínám se.
Mistrem České republiky se stal dle očekávání Radek Brunner, podobně jako mezi ženami Lenka Berrouche. Osobně si dovolím vyzvednou výkon Ivana Šarlingera. Před závodem si stěžoval na únavu po 7 maratonech v rámci MUMu. Bez cizí podpory se vyrovnaným tempem postupně prokousal mezi nejlepší. Přestože jsem jej ráno našel ležícího na lavičce, měl jen 6 koleček těsně přes 10 minut. A výsledkem byl krásný výkon přes 221 km a bronzová medaile.
Petr Válek zaběhl před měsícem v Rakousku parádních 241,990 km. Ještě tři seance s psychologem a je šance, že jej těch 10 chybějících metrů přestane budit ze spánku. Oproti tomu já se svými 187,006 km mám údaje za desetinnou čárkou pevně pod kontrolou. Tedy stačí jen zapracovat na číslicích před ní a vytoužený výsledek se jistě jednou dostaví. Slovy Woodyho Allena: „Detaily jsem dořešil, zbývají hlavní body.“
Výsledky:
1. Radek Brunner 237,679 km, 2. Petr Pasler 227,461 km, 3. Ivan Šarlinger 221,617 km, 4. Lenka Berrouche (ž) 217,381 km, 5. Josef Unger 216,372 km, 6. Peter Lešták 213,000 km, … 13. Zbyněk Vondrák 187,006 km.
…
V cíli mě zachytilo vícero objektivů, přičemž téměř uměleckou fotografii vytvořil Jiří Hokův.
Zbyňku, pod tvým perem se i ty negativní zážitky mění na vtip a nadsázku. 🙂 Držím palce, abys na 24h napsal ještě hodně hlavně pozitivních reportů. Čistě technicky by mě zajímalo, co bylo “směroplatný” pro změření tvého výkonu. Podle uměleckého fotofiniše leží praporek, ty a některá z tvých částí určitě dál než 006m od cíle okruhu. Osobně bych tipoval, že nejdál se dostala ta tvoje trefená levačka. 🙂 Ale na opakovaní ceremoniálu to není. 😉 187km je krásný výkon, který se dá překonat.
Podle mě změřili přesně praporek. Kde jsem padnul já už nikoho nezajímalo 🙂
výýýýbornýýýýý!!!!
Bylo to moc fajn se s tebou mijet a videt tvoji “manickou” i depresivni fazi. Ja to zkusene.. tesne pred destem na mete 180km zabalil. Asi 24 minut do konce… Na osobak 184.6 bych se musel desne snazit:)… a pak … asi bych mel hodne mokre tricko:). O to vic ocenuji ten zaverecny sprint a odpocinek ve “sprse”:).
At se dari, at to beha a porad vesele pise! 12:)
Jo, jo, bylo to pěkné. Mimochodem, na 100 mílích jsem měl ztrátu 4 km a musel se fakt snažit 🙂
Bylo mi velkým potěšením. Je super, že padnul ten osobák. Určitě máš na víc, i já jako support, takže si to moc rád ještě někdy zopakuju 🙂
Zapomněl jsi zmínit dalšího, a velice platného, člena podpůrného teamu, tvou ženu ?
Děkuji ti, náčelníku, že ses mě zastal.
Ano, je to pravda. Jen od Hujerů tam bylo čtrnáct lidí. Tchán z Čeladné s nevlastním bratrem manželky sice přijet nemohl, ale i tak: manželka, dvě dcery, otec, matka, bratr a dva synovci… Nikdo další už se na Sletiště prostě nevešel.