Chcete být ultramaratoncem?

Běhat jsem začal před 20 lety a v podstatě celou dobu jsem snil o závodu do kterého bych nastoupil v českém reprezentačním dresu. Dvě dekády utekly jako nic a najednou je to tady. Spolu s dalšími 300 ultramaratonci se řadím na dráhu atletického stadionu v italské Veroně. Mistrovství Evropy v běhu na 24 hodin začne za několik minut. Hustě prší, tak mezi reprezentačním tílkem a reprezentačním trikem mám oblíbenou goretexovou bundu zakoupenou v době, kdy někteří ze startujících nebyli ještě na světě. Série zkušebních výstřelů z pistole je zakončena tím ostrým a dav zmoklých slepic se dává do pohybu.

Kolečko měřící 1525 metrů je poměrně pestré. Začíná se na dráze atletického stadionu, pak menší stoupání k parkovišti, pozvolna klesající rovinka kolem výstupů ventilací nonstop herny binga zakončena obrátkou u sběrného dvoru, rovný úsek s toaletami a osvěžovací bránou a za chvíli opět na stadion obklopený stánky jednotlivých zemí. Déšť brzy ustane, tak po odhození přebytečných vrstev se mohu více soustředit na samotný běh. A těšit se ze skutečnosti, že den před odjezdem do Itálie jsem v Pivovaru Svijany uzavřel se sládkem Petrem Menšíkem strategickou motivační sázku, která by mi mohla pomoci překonat úskalí čtyřiadvacetihodinového závodu.

Jarní víkendové ráno posledních let. Člověk si trochu přivstane a s rozedněním vyrazí na oblíbenou maratonskou trasu. Není třeba zastavovat, lámat si hlavu s nějakým občerstvením, stačí jen běžet a užívat si pohybu i začátku nového dne. Za chvíli jsem zpět doma. Zbývá odpojit děti z přístrojů a začít se věnovat kulturně vzdělávacímu rodinnému programu. Z maratonu se místo strašáka stalo něco zcela běžného a přirozeného jako třeba čištění zubů.

Úvodní maraton zvládnu snadno za 3:21 a jako počáteční prémii ze Svijan získávám balení 12 nealkoholických piv Vozka. Můj podporovatel Jarda mi na oslavu podá stylově deci nealko piva a dovídám se, že se pohybuji kolem 12 místa. Pokračuji rovnoměrně k metě 50 km, kdy mám v plánu začít pozvolna zpomalovat. Bohužel přichází první krize a zpomaluji o dost více než bych si představoval.

14.05.2006. Blížím se do cíle svého druhého maratonu. Musím se hodně snažit, abych se po dvou letech jakýchsi tréninků zlepšil alespoň o 1 minutu. V cílové rovince mě předbíhá dvojice starších pánů. Jejich postavy místo atletů připomínají spíše řezníky. První má na očích brýle, kterým se lidově říká popelníky, druhý něco podobného v černém provedení. Navzájem jsou spojeni provázkem. Nejtěžší maraton je zkrátka vždycky ten druhý.

Maraton číslo 2 dokončuji za 4:02 a bonusem je mi 12 plechovek ležáku 450. Podle očekávání vládne závodu od počátku Litevec Sorokin. Poprvé mě přeběhl kolem 33 minuty závodu a od té doby se strašidelné klapání jeho bot za mými zády ozývá čím dál častěji. Jeho průběžné mezičasy napovídají, že budeme svědky nějakého famózního výkonu. Já mám trochu jiné starosti. Od počátku jsem se nažil do sebe dostat vše co mi bylo nabídnuto, ale začíná se zdát, že v trávicí soustavě dojde k pohybu nestandardním směrem.

4.11.2000. Sedím v poloprázdném baru Díra na mělnickém náměstí. Z reproduktorů zní jakési americké blues. A kouře, jak kdyby zde právě přistál E.T. Do svítání už moc neschází. Polovina plzeňského piva bez pěny stojí přede mnou už několik desítek minut. Při pokusu o dopití se sklenice plní skoro po okraj. Zhluboka se nadechnu a celý pestrý obsah půllitru do sebe úspěšně natlačím.

Jedna z běžkyň se mě ptá: “Are you ok?“ Pokývám hlavou, polknu už jednou natrávené těstoviny a raději běžím dál. Třetí maraton a čas 5:03 mi zaručuje odměnu v podobě 13 dvoulitrových plechovek s designem kalendáře na příští rok plného polonahých krasavic. Po půlnoci začíná běžecké pole pozvolna řídnout, část závodníků odchází, další prodlužují své zastávky v zázemí. Ti nejlepší ovšem běží bez zastavení, někteří dokonce zrychlují. Naše Radka Churaňová je mezi ženami stále první a snažím se ji povzbudit oprášeným pokřikem: Hyp, hyp, Churá! Mně už je jasné, že žádný super výkon nepředvedu.

25.9.2002. Spolu s budoucí manželkou se blížíme k severnímu vstupu do Grand kaňonu. Po dlouhé noční jízdě usednu na místo spolujezdce, opřu hlavu o okénko a zavřu oči. V předtuše budoucích dobrodružství mi Veronika začíná zpívat ukolébavku Černé oči jděte spát.

Když jsem v úzkých, začnu si v hlavě přehrávat onu písničku a vybavím si zmiňované magické ráno u Grand kaňonu. A pro zlepšení nálady vždy vymýšlím další sloky oné balady: Předběhl mě Sorokin, předběhl mě Sorokin, jeho příběh jde do kin, jeho příběh jde do kin. Předběhl jsem Veličku, předběhl jsem Veličku, tak si zpívám písničku, tak zpívám písničku… Podaří se mi přidat více běžeckých úseků a čtvrtý maraton zvládnu za 4:57. Odměnou mi jsou tentokráte dvě sady 13 dvoulitrových plechovek. Začíná se ochlazovat, postupně přibývají vrstvy oblečení, beru si čepici i rukavice. Zastávky v boxech se prodlužují, nepomáhá čaj, kafe ani čínské polévky. Donutit se k běhu je čím dál těžší.

9.6.2003. Ráno před odchodem do práce si jdu zaběhat. Od Botanické zahrady stoupám do Bohnic kolem upravených zahrádek po úzké panelové cestě. Stoupání je ovšem prudké natolik, že musím poprvé v životě přejít při běhu do chůze. Tehdy jsem si myslel, že s běháním nadobro končím.

Jsem nucen uchýlit se ke stylu, kdy půl okruhu běžím a půl se snažím rychle jít. Před závodem jsem si spočítal, že Česko reprezentovalo na Mistrovstvích světa a Evropy celkem 39 borců, kteří průměrně uběhli 181.9 km. Indiánským během tedy překonávám historický průměr (a mohu skromně tvrdit, že se stávám nadprůměrným reprezentantem), později zdolávám metu 200 km a za 5:56 dokončuji pátý maraton, který znamená bonus v podobě čtyř sad 13 dvoulitrových plechovek ze Svijan.

Necelá hodina zbývá do konce vysněného závodu. Hlavní záchranný cíl v podobě 5 maratonů je splněn a najednou zjišťuji, že stále běžím a zastavovat nemusím. Kličkuji mezi slavícími běžci zahalenými do národních vlajek a snažím se zmáčknout, jak jen to jde. Tempo během poslední hodiny se postupně dostane z 9 minut na km až ke 4:30 (později zjišťuji, že za závěrečných 30 minut jsem uběhl 5.9 km, což je asi o 100 m více než zvládl rekordman Sorokin). Po osvobozujícím výstřelu padám na asfalt já i bílá značka s číslem 121. Nakonec mi rozhodčí naměří 218.495 km.

Premiérové mistrovství dopadlo poměrně rozporuplně. Natrénováno bylo rozhodně na lepší výkon, ale zase úplný propadák těch 218 kilometrů není. Horší už to bylo s atmosférou celého šampionátu. Hodně jsem se těšil na slavnostní zahájení, které česká výprava po menším nedorozumění sledovala online v autobuse na telefonu. Slavnostní zakončení jsem pro změnu proseděl na záchodě s hlavou v umyvadle. Zároveň mě vlastní závod, přes všechny popsané strasti, hrozně bavil a je mi jasné, že se musím pokusit kvalifikovat na Mistrovství světa, které bude v prosinci 2023 pořádat Čínská Tchaj-pej.

Výsledky – muži: 1. Sorokin (LTU) 319.614 km (světový rekord), 2. Piotrowski (POL) 301.8 km, 3. Visintini (ITA) 288.4 km, … 53. Švrček 221 km, 56. Vondrák 218.4 km, 65. Velička 207.9 km, 72. Herejt 202.5 km, 78. Šumný 192.3 km a 108. Orálek 125 km.
Výsledky – ženy: 1. Bereznowska (POL) 256.25 km, 2. Gicquel (FRA) 253.5, 3. Pazda-Pozorska (POL) 251.8 km, … 9. Churaňová 239.6 km, 35. Horáková 212 km, 43. Bodnarová 204.2 km, 49. Čadová 199 km a 50. Berrouche 199 km.

Za fotografie díky Danovi Orálkovi, Ondrovi Jerhotovi a Jardovi Benešovi. Speciální poděkování si zaslouží zmiňovaný plzeňský patriot a velký sportovní fanoušek Jarda. Bez jeho pomoci a hecování by můj výsledek byl o dost nižší. A bez odvozu bych se ani ze stadionu nedostal…