Na Spartu!

Na Spartu jsem jel poprvé s tátou v květnu roku 1986 a viděl vítězství 2:1 nad tehdejším Dynamem České Budějovice. Určitě to byl jeden z největších zážitků mého dětství. A po letech se vlastně nic nezmění. Koncem září zabalím do batohu šálu, dobré boty, dám si v holešovické restauraci Mělník pár piv a vyrazím na Spartu.

Je tu jedna drobná odlišnost. 29. září budu stát v Athénách před Akropolí na startu jednoho z nejslavnější běžeckých závodů – Spartathlonu. Spolu s další čtyřstovkou běžců, včetně rekordních 11 Čechů, budu mít o zábavu na následujících 36 hodin postaráno, neb nás bude čekat 246 km dlouhá trasa směr Sparta.

A nebyl bych to já, kdybych nezvolil nějakou nestandardní cestu za dobrodružstvím. Loni mne vybrali, já dostal strach a účasti se zřekl. Letos v březnu mne nevybrali, já jet chtěl, tak jsem vše obrečel. Jenže po týdnu, když už jsem se uklidnil a v duchu se viděl, jak 30. září stojím v Kostelci nad Černými Lesy před pivovarem na startu pivního maratónu (začínáte s plným 15l sudem piva na zádech, který během 42 kilometrů musíte ve dvojici vypít), jsem se dozvěděl, že jako třetí náhradník budu patrně později na Spartathlon nominován. Opět jsem se rozbrečel, neb jsem se do Kostelce už moc těšil, abych konečně zužitkoval několikaletý vícefázový trénink. A včera mi skutečně přišel email z Řecka, že se prý beze mne na startu neobejdou.

Půjde zajisté o parádní zážitek, kdy nejen samotný závod, ale i oslavy v cíli jsou velkolepé. A jak taková řecká pařba může vypadat, se můžete podívat zde. Ještě dodám, že po závodní videa z Kostelce jsou podobného ražení, ale většinou jsou cenzorem na sociálních sítích, nevím proč, nekompromisně mazána.