Před několika lety jsem se stal dobrovolným dárcem krve. Sice mne někteří běžci od počínání odrazovali, že prý jehla v žíle má význam, jen pokud následně přitéká okysličená krev zpět. Nejsem však nějaký profesionální cyklista s ambicemi přijímat polibky od francouzských hostesek, tedy jsem u dárcovství zůstal a celkem pravidelně za tím účelem docházím do Thomayerovy nemocnice v Krči. Vždy si říkám, že třeba se těch 450ml červené tekutiny dostane zrovna k běžeckému kolegovi panu Pirkovi, který ve vedlejším ústavu hraje již léta srdcové šachy.
Právě když jsem v únoru běžel svůj polední maraton, napadla mne myšlenka zaběhnout si maraton ihned po aktu darování. Původně jsem chtěl rozšířit sbírku maratonů „pod 3“, ale postupně jsem dospěl k názoru, že bych si měl projekt více užít. Patrně se ze mne stává velký lidumil a dobrovolník ve všech směrech, proto jsem myšlenku rozšířil o pomoc pražskému antikonfliktnímu týmu zřízeného magistrátem, který kontroluje dodržování zákazu kouření v pražských putykách.
Ve čtvrtek jsem sportovně oblečen vyrazil do Krče, zaregistroval se, úvodní vyšetření proběhlo bez problémů a po pár minutách jsem již seděl v křesle pro dárce. Sestřička mne uvítala slovy: „Vy jste dnes přijel na kole?“ Vtipnou odpověď: „Copak vám tu snad klapu v ‘espédéčkách‘?“ jsem už ze sebe nedostal, neb zrovna jehla zajela pod kůži. A už to teče… V polovině odebíracího procesu vždy přichází hlavní sestra, pohladí vás po ruce a řekne, že jste za polovinou a už jedete z kopce. Skoro během každého ultra závodu si na její slova vzpomenu. Jen doufám, že nejinak tomu bude v září na Spartathlonu, kdy zhruba polovina vychází na tisícimetrové stoupání na horu Parthenio. Za chvíli je po všem, sním svou odměnu v podobě tří mastných nožiček párku s chlebem, ale než vyběhnu, musím si nechat opětovně přelepit místo vpichu, neb dnes nějak moc krvácím…
Následně před nemocnicí zmáčknu na hodinkách start a dlouho vytoužená zábava může začít. Ve slunečném dni se běží krásně, nikam se neženu, jen průměr bych chtěl držet pod 5 minutami na kilometr. Trošku mne zklamou hospody kolem Chodova, neb vše je ještě zavřené. První pivo si tedy dávám v kavárně Max Relax. Točený Svijanský máz z rukou usměvavé cukrářky je na rozběhnutí ideální. Trasu dobře znám, protože ve směru do Prahy zde běhám často. Z Prahy ven však jen výjimečně a to si teprve člověk uvědomí, kolik nových nemovitostí na nemožných místech opět vyrostlo. Loos a Kaplický se zajisté v hrobech otáčí jak figurky na orloji. Majstrštyk se v této oblasti podařil pražskému developerovi Passerovi. Kolem stanice metra Budějovická dokázal proměnit několik ošuntělých sportovišť v lesknoucí se kancelářské budovy a veřejnosti vše prezentovat jako cestu, jež mu vytyčil bůh.
Ještě že už jsem na okraji Prahy, leč plzeňská dvanáctka ve vesnické pizzerii s názvem No. 110 za 46 Kč mne moc nepotěší. Dobře si pamatuji poslední slova sestry z nemocnice: „Hlavně dodržujte pitný režim, mohla by se vám začít točit hlava,“ proto vzápětí přijde další zastávka. V Klánovicích u nádraží je prastará hospoda U Daschů, už jsem tam dlouho nebyl, ale když vidím, že personál kouří v chodbě mezi kuchyní a výčepem, rychle dopiju Kozla, padám pryč a dlouho sem zase nepůjdu. Z boční ulice před Šestajovicemi vyjde slečna v černém triku a já vzpomenu si na slova jedné staré písničky: „Vod Vimperka jedou vozy…“ a s jejím textem si vystačím až do Nehvizd. Na náměstí U Kraftů je sice zavřeno, ale hned vedle U Drástů je přes poledne vskutku živo. Za pár vteřin mám na stole orosený půllitr s nefiltrovaným Gambrinusem a během pití si prohlížím kouzelnou sbírku starých žehliček, šicích strojů a vah. Po poledni už je docela horko, rychle tedy prolétnu kolem pracovních čet zkrášlujících čelákovické nádraží a následně mne osvěží ovocný Master ALE na místním náměstí. A pak již hurá na lávku přes Labe, která mne vede mimo civilizaci. Příjemným a nečekaným bonusem je pivo za řekou v občerstvení s velikým dětským hřištěm U Kolobrndy. Sice mají ještě zavřeno, ale zpocenému běžci, s podezřele přelepenou žílou, natočí. Pivečko si vychutnám na lehátku, brzy se však vrhám do závěrečných kilometrů kolem železničního koridoru směr Lysá nad Labem. Poslední, sedmé pivo mám v plánu vypít ve skutečném pajzlu U Podkovy na okraji našeho městečka. Sice se zde již 8 dní nekouří, ale pokud sem za 100 let přijde Terminátor, aby zachránil (nebo zabil) Johna Connora, mise nebude úspěšná, protože v těchto podmínkách mu čipy fungovat nebudou. Polotmavou 13o zvanou Něžný Barbar z Nymburka kopnu rychle do sebe a jdu vstříc metě 42,2 km, kterou proběhnu v čase 3:24:51.
Doma je manželka ráda, že jsem dnes přišel z práce dříve. Po chvíli však překvapeně říká: „Vždyť jsi zase jak motýl!“ Snažím se jí vysvětlit, že je to endorfiny, ale zradí mne účtenky z ledvinky vypadnuvší…
Pěkný výkon. Tedy jak ten darovací, tak ten běhací. Ale hlavně koukám, že ze mě žádný pořádný běžec nikdy nebude, protože na takhle propracovanou hydrateční strategii prostě nemám 😉
Tak alespoň můžeš získat Jánského medaily 😉 . Bronzová je již za 10 odběrů…
Dobrý den,
tak už vím, co mám říct, až se mě někdo zeptá, jestli si může jít večer po odběru zaběhat…..
Klobouk dolů – ale takový výkon bych po odběru asi nikomu nedoporučovala. Každý také není tak trénovaný, tak doufám, že si z Vás nebude nikdo brát příklad.
Přeji další sportovní úspěchy!
MUDr. Z.Petrová