MUM aneb 7 dní…

Moravský ultra maraton je týdenní etapový závod s centrem v Lomnici u Tišnova slavící letos 25. výročí založení. Během 7 dní musíte absolvovat 7 maratonů po místních kopečkách, přičemž převýšení každé maratonské etapy je téměř 1000 m. Speciální autobus vás vždy odpoledne odveze do některého z okolních měst, kde dostanete mapu a přes 6 občerstvovacích kontrol se musíte dostat do cíle v zázemí místní školy. Poslední závody sice naznačovaly, že jarní forma zmizela jak peněženka z otevřené kabelky v mhd, ale jako příprava na zářijový výlet do Řecka je určitě vhodné závod absolvovat.

Den 1. – Lomnice. Po startu všem hned zmizí rychlík Čípa, ale ten je zde jen na jednodenním výletě. Já se celkem v klidu držím za vedoucí skupinkou, která se vytvořila kolem jasného favorita, a devítinásobného vítěze sedmidenního závodu, Dana Orálka. Po úvodním prudkém kopci, kdy však má každý ještě hodně sil, následuje celkem rovinatá pasáž, která se dá běhat. Poslední třetina je však o něčem jiném a já narážím na realitu tohoto podniku, a sice že zde bude spousta kopců, které řadíme mezi neběhatelné, a je nutné přejít do chůze. Nakonec se však přes pole, louky a lesy alespoň k 10. místu prokoušu, byť čas jsem plánoval lepší než konečných 3:37:55.

Den 2. – Boskovice. Od rodiny z Beskyd se vracím jen pár minut před startem, tělo je zvláštně unavené a úplně se nemohu rozhodnout, zda se mu běžet chce. Policejní auto nás doprovází za hradby města, což mne vyhecuje, tak se hned odpoutám od soupeřů diskutujících o výhodách použití diferenciálních rovnic v intervalovém tréninku. Úvodní asfaltový kopec mi vyhovuje a tak až na jeho vrcholu jsem odsunut Danem na 2. místo. Závod si užívám a ani nevadí, že se postupně ke mně dotáhnou další borci. Za druhou občerstovačkou klesá cesta mezi lesem a polem. Bohužel pro mne nastává zlomový okamžik celého týdenního závodu. Před sebou na dohled mám 2 soupeře a asi více než značky sleduji jejich odstup. Výsledkem čehož je, že za dalších 5 minut nás pětice pobíhá v nedalekém lese na křižovatce, zmateni jak puberťáci nakupující ochranné pomůcky v drogerii, kde po nějaké značce není ani památky. Chytřejší chlapecká trojka se rozhodne vrátit zpět, ale já se přidávám k Pepovi Cackovi držícímu v ruce telefon s mapou a společně se probíjíme lesem s trnovým houštím, jak princové do zarostlého zámku. V duchu si říkám, že tady určitě zabloudí skoro každý a my se s těžkou situací vypořádali výborně. Bohužel u kontroly číslo 3 se na mne zubí paní realita a já zjišťuji, že jsem někde kolem 20. místa. Dlouho mi trvá, než se ze šoku vzpamatuji, přesto se s Pepou postupně prokousáváme pořadím vpřed. Před poslední, šestou kontrolou, se mi podaří od svého etapového parťáka (loni skončil celkově na 2. místě) odpoutat. Na „šestku“ doslova přilétnu a občerstovač mne uvítá slovy: „Co blázníš, vždyť už nejsi nejmladší!“. Jeho kolega však dodává, že jsem desátý. Hlava se v té chvíli přepne do závodního módu a já začínám finišovat jak splašený koník včelích medvídků. Tempo se postupně dostane pod 4 minuty a předbíhám jednoho borce za druhým, část z nich však startovala o hodinu dříve, tak ke škole v Lomnici dobíhám na 5. místě v čase 3:44:41 (nejrychlejší poslední úsek za 24:36, druhý Dan 25:55). Z průběžných výsledků zjišťuji, že jsem v lese ztratil 15 minut a přišel tak o druhé, maximálně třetí místo v etapě. V rámci regenerace si dám sedm piv a jednu tabletu hořčíku a ve stanu usínám s myšlenou, zda se na medailové pozice celkového pořadí dostanu zítra nebo až pozítří…

Den 3. – Blansko. Pivečka se ukázala výborná pro dobré spaní, ale stehna po včerejším finiši příliš nezregenerovala a jsou neuvěřitelně rozbitá. Je mi jasné, že dnes to dobré rozhodně nebude. Trápím se od prvních metrů. Ani z kopce se nedokážu rozeběhnout. V takové chvíli vždy potěší, kdy vás někdo pomalejší doběhne a zeptá se: „Nepotřebuješ něco?“ Případně upřímněji: „Taky ti to dnes neběží, že?“ (a vzápětí zmizí) Takový Tomáš Odehnal však dokonce nabídne pozadí své svěřenkyně, kterou vede: „Chytni se toho zadku, sice od loňska 2 kila přibrala, ale pořád je to dobré…“ Bohužel krásně zakřivené elastické kalhoty pohybující se tempem kolem 6 minut na kilometr mi po chvíli zmizí z dohledu. Kolem 25. km vidím před sebou hospodu, ale na poslední chvíli mne od její návštěvy odradí stometrová vzdálenost, o kterou bych si etapu prodloužil. Pomalé tempo lineárně klesá, běžet ještě další kilometry začnu patrně couvat. A nejhorší mne teprve čeká v závěru etapy. Kousek od cíle je hospůdka Pod Sýpkou, kde pro startující připravují večeře a rychlejší závodníci tleskají těm, kteří teprve běží do cíle etapy. V duchu si říkám: „Ať mi nikdo netleská, ať mi nikdo netleská…“ Místo potlesku však zazní obrovský smích. Naštěstí se ukáže, že je zde pouze skupina cyklistů hodnotících vydařený den a žertujících o gumách a šlapkách. A pak již já, borec, který letos běhá „pod 3“ jeden maraton za druhým, proběhnu cílem jako předposlední z rychlejší skupiny startujících, celkově 45., v čase 4:47:22…

Pokračování příště…