Po nepovedené etapě se opět rozhodnu přesunout do Beskyd. Už se stmívá, ale tělo je po odpoledním maratonu vždy do noci poměrně akční. Alespoň během cesty na Čeladnou vymyslím hezký podtitul: 7 dní a 7 nocí. Přesně tak se jmenovala jedna z prvních českých komerčních počítačových her. Hlavní postava měla za úkol postupně sbalit 7 dcer jistého milionáře a strávit s nimi následující noc. Do zítra je třeba provést restart, ať se alespoň do cíle dalších etap dostanu v rozumném čase. Nyní se to zdá nemožné, ale podobně to měl i hrdina ze zmiňované hry, kdy například musel získat dívku která, řečeno slovy Bohumila Hrabala, vyznávala jen lásku lesbickou. A to, jak jistě uznáte, také nebyl snadný úkol.
Den 4. – Tišnov. Nohy si mažu chladivou koňskou mastí a těch pár hodin s rodinou mne přivede na jiné myšlenky. Manželku tentokráte berou sebou, pomůže mi jak psychicky, tak osvěžením v podobě 2 piv podaných ve druhé polovině závodu. V Tišnově opět začínáme s policejním doprovodem. Je docela horko, ale mám radost z nohou, které jsou na další maraton více natěšené, tak opět běžím v čele úvodní kilometry, byť tentokráte jen dva. Když už není forma dle představ, je třeba se uchýlit k metodám na hranici fair play. V prvním kopci běží vedle mne indián Rudy Krajča, který kromě jiného, množí kaktusy.
Já: „Rudy, támhleta borová šiška vypadá jako pěkné Gymnocalycium, nevezmeš si ji domů?“
Rudy: „Já jsem spíš na ty středoamerické.“
Já: „To jo, třeba takový Echinocactus grusonii je nádherný.“
Rudy: „Já preferuji spíš vzácnější druhy.“
Já: „Tak pak už jedině Echinocactus grusonii ve variantě s bílými ostny.“
Rudy zaskočený, neví jestli, je na maratonu nebo sobotní burze a raději utíká pryč.
Hlavně z kopců si dávám pozor a zbytečně to nehrotím, podstatné pro tuto etapu je především doběhnout v nějakém rozumném čase. To se v slunečném dni podaří a výsledkem je čas 3:48:52.
5. den – Olešnice. Právě olešnická etapa je patrně nejrychlejší, neb je zde dlouhý asfaltový úsek kolem řeky Svratky. První kopečky jsou jen takové nevinné laškování a i vlivem menší chyby soupeřů vbíhám po druhé kontrole na zmiňovaný úsek jako 3. Konečně asfalt. Běžím tempo kolem 4:15 a doufám, že se soupeřům vzdaluji. Bohužel před kontrolou číslo 3 se jako vítr přiřítí Vicher a ihned mi ukazuje záda. Navíc začíná poměrně dlouhé stoupání na Brťoví, které už se mi tolik nelíbí. Kopce mne hodně vyčerpávají, tak není divu, že v následujícím stoupání se přízemně přežene hned čtveřice borců. V hlavě si spočítám, že už máme na tachometru natočeno 200 km, což jsem během 5 dní nikdy neběžel a zbývá tedy poslední třetina. Závěr je opět z kopce a to mi celkem jde a dokážu se kousnout, tak alespoň předběhnu Pepu Cacka a končím 7. v čase 3:32:21.
6. den – Bystřice nad Perštějnem. V autobuse, který z lomnického zázemí přiváží běžce vždy na start, je nálada čím dál k bodu mrazu. Zkrátka únava už je na všech znát. Nicméně po výstřelu ze startovní pistole peloton ožívá a rázem jde o jiné jedince. Kromě spousty piv jsem si dal večer i masáž, ale jak už mám vypozorováno, to spaní v Lomnici mi nedělá dobře a už na startu vím, že mne čeká opět moje slabší etapa. Při životě mne drží i myšlenka na proběhnutí vesnicí zvanou Pivonice, což je samo o sobě velmi osvěžující. Opět lehce bloudím. Je to pech, když v jednom obchodě si stejnou oranžovou barvu koupili pořadatelé závodu MUM, Lesní správa ČR i firmy podílející se na rekonstrukci inženýrských sítí v okrese Brno-venkov. Jako mistr v bloudění se ovšem ukáže Jarda Vicher, který nabloudí během několika etap v součtu téměř hodinu, a v celkovém pořadí skončí o pouhé 3 minuty na 4. místě. To ovšem malinko předbíhám, nyní jsme v teprve (už) v 6. etapě a mne hrozí opět čas začínající číslicí „4“. Poslední a dlouhé stoupání na Veselí Chlum pod hrozbou „čtyřky“ a vidinou výborného teplého vývaru s nudlemi, který vždy na závodníky čeká v cíli, celé běžím a výsledkem je čas 3:56:35.
7. den – Lomnice. Na závěr jsou pro nás nachystána 2 kolečka v Lomnici, samozřejmě s nezbytným převýšením. Celé okolí městečka je pomalováno oranžovými šipkami směřujících na všechny strany, podobně jako v roce 1968, kdy zmatené značení bylo pacifistickou zbraní proti okupantům z Východu. Běžím se svým kolegou z Polabí Jardou Urbanem. Na rovince jsem před ním, ale stoupání jsou pro mne smrtelná. Musím běžet, ale Jarda malými rychlými kroky mi stačí i chůzí a navíc na vrcholu je daleko v lepším stavu než já. Dvojice se tedy rozpadá a závěrečné kilometry si vychutnám sám. Při náběhu do druhého kola dostanu u občerstvení radu k nezaplacení: „Moc kopeš, šópé těmi nohami!“ To jste mi to nemohli říci před první etapou? Ale jo, už to nějak do cíle sedmého maratonu dokopu a naposledy probíhám branou ve škole v Lomnici v čase 3:51:35.
7 dní a 7 nocí strávených v Lomnici a okolí bylo vskutku kouzelných. Není divu, etapový závod dává běhání zcela jiný rozměr. Zátopek říkal: „Jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů. Jestli chcete něco zažít, běžte maraton.“ A 7 maratonů v řadě zážitky určitě umocňuje. Při grandiózním vyhlašování na mne čeká malý pohár za 9. místo celkového pořadí a v hlavě již plánuji, na kolik etap se příští rok do Lomnice přijedu podívat.
Podrobné výsledky si můžete prohlédnout zde. A zde kromě mraků fotek naleznete pěkné vizualizace tras, které výstižně ukazují, kudy že jsme to běhali.