Taková normální desítka

Druhá adventní neděle. Procházím se s rodinou mezi stánky poblíž hlavního náměstí. Manželka uvažuje, do které restaurace jít na oběd, děti křičí, že chtějí zmrzlinu a já nevím, zda svařák nebo pivo. Z hlubokých úvah mě vytrhne trojice slečen, nesoucích si startovní čísla na běžecký závod, který startuje již zítra. Překvapení je o to větší, že jsem právě ve městě Chang Mai, v provincii Lanna na severu Thajska.

Nyní zde mají zimu, což v praxi znamená, že neprší a teplota se ve dne i v noci pohybje mezi 25-35oC. K nějakému běhání jsem se za poslední dny dostával až večer. Pro svoji kratochvíli jsem si našel delší osvětlenou ulici v zapadlé čtvrti za hotelem, kde je menší provoz i méně křižovatek. Zde běžec s ostrými lokty může svádět nerovné souboje s nekonečným proudem motorek. Závod na 10 km startuje zítra ráno v 6:30 v historickém centru. Jsem nadšený, po týdnu si zaběhám mimo dopravni ruch a navic v nečekaném závodě. Místo tradiční krupicové kaše, kupuji na tržišti sáček smažených kobylek, které zapiji posledními pivy ze Svijan, která tahám v batohu.

Ještě za tmy vybíhám z hotelu, stačí pár minut a už se potím. Ulice jsou po ránu prázdné a chvíli po šesté jsem na místě startu. Recepční mi včera říkal, že Thajci velmi neradi chodí, proto očekávám jen pár desítek odvážlivců. Omyl. Půl hodiny do startu a na náměstí není k hnutí. Kolem dokola stánky, kam nemám šanci se protlačit, z podia hecují dav tanečnice a za startovní čarou minimálně 3000 startujících v paralelních bězích na 10 a 3.5 km. Něco mi tu však nehraje. Jsem jediný, kdo se rozklusává, všichni ostatní se především fotí. Jde sice o benefiční běh pro místní nemocnici, ale všichni mají čísla i časomíra v bráně je připravena. Přesto kolegovi, který vypadá bežecky pokládám absurdní otázku: “Can I Run?” Prý mohu… Minuty do startu a přijíždí slavnostně ozdobená, barevně blikající a obrovský obraz thajského krále vezoucí motorka. A za řidítky nesedí nikdo jiný než nezdolný Spiderman.

Start. Spiderman otočil pravou rukojetí a dav se dal do pohybu. Tolik se těším na běh, že již po sto metrech jsem v čele, hned za policejní motorkou. Úvodní 3 km zvládnu za 11 minut, ale pak již roste okolní teplota i hustota provozu, můj motor se postupně přehřívá a musím zpomalit. Stále jsem však první, jen mám trochu obavu, zda svým chováním neurazím milovaného thajského krále. Když mě v cíli zavřou, tak snad i za mě stát zaplatí nějakou slušnou, tajnou a v médiích do detailu probíranou sumičku.

Pro běžce je kuželi vyznačen pravý jízdní pruh. Zbylé dva se postupně plní auty, tuk tuky a motorkami. Taxikáři pospíchají na celém světě stejně, proto se každou chvíli řadí nějaký mezi mě a policejní doprovod. Většinou mě nejprve vytroubí, ale pak pochopí souvislost mezi zpoceným bělochem, kuželi a policejní motorkou. Po omluvném gestu se pak vrací zpět do svých dvou přeplněných pruhů.

V polovině závodu už ze mě leje, až mi čvachtá v botách.t Křiknu na obsluhu občerstvení: “Water” a dostávám 2 dcl lahvičku. Obrázek citronu se mi moc nelíbí, proto dárek odhazuji na zbytky starého opevnění města. Rána, jak když praskne dvoustovka žárovka. Těžko hádat, zda šlo o nezkušenost běžce nebo pořadatelů – podávat občerstvení ve skle. A to jsme v zemi, kde vám dobroty na ulici balí do igelitových sáčků, případně do banánových listů. Místo krás historického centra vnímám pouze přerozličné vůně ze stánků, které na mě útočí ze všech stran. Smažené maso, vroucí vývary, pálivé kari i pečené ovoce. Konečně mohu zúročit moje občasné polední běhání za účelem nákupu v proslulé tržnici Sapa.

Na osmém kilometru začnu dobíhat účastníky lidového běhu na 3.5 km. Matematicky nadanější čtenáři nechť si spočítají na jaké úrovni se pohybujeme. Houstnoucí dav zpomaluje motorku natolik, že jí musím dát sbohem. Před poslední zatáčkou do cílové rovinky mě předběhne místní domorodec v nestandardním běžeckém úboru. To mě vyhecuje a následuje honička jak z filmu. Představte si Pařížskou ucpanou volně klusajícím davem a Homoláče prahnoucího po účasti na olympiádě. Vyběhnout na pravý chodník, protáhnout se kolem telefonních budek, přeskočit plynovou bombu u stánku s palačinkami, odtrhnout nerozdělitelná dvojčata, popostrčit pána na vozíku a přesunout se na chodník levý… Místní šikula je nakonec o pár vteřinek v cíli dříve, já přibíhám druhý v čase 38:43.

Celkem podařený běžecký závod je pěknou náplastí na unavenou cestovatelskou duši. Už jsme navštívili řadu šou, například sloní, opičí nebo hadí. Bohužel na proslulou thajskou šou s pingpongovými míčky prý v nabitém rodinném programu místo nebude. No, stejně mám raději klasickou formu hry, v níž jsem před lety porazil i olympijského medailistu Rudu Kraje. Nutno dodat, že šlo o čtyřhru, hranou na zkrácené sety a odvetu v boxu jsem “sportovně” odmítl.