Krakonošova stovka – byla a bude

Dnes v 17:00 byla otevřena registrace na populární závod, který se koná 16.-17. června. Váhající by se měli rozhoupat, neb počet volných míst se s každou minutou tenčí a vyprodáno bude patrně během zítřka. Já neváhal, tak snad v červnu budu moci uveřejnit pokračování loňského úvodního dílu K100 2016:

Ahoj všichni,
běžecký program letošního roku jsem si zpestřil dvěma závodními běhy na 100km, které jsem shodou okolností absolvoval v rozestupu 6 dnů. Jak jsem se již několikrát přesvědčil na vlastní kůži (hlavně na vnitřní straně stehen), běh na 100km není nikdy nuda, a tak jsem opět pár postřehů sepsal do emailu.
První „hladkou“ stovkou byl výlet do Vídně a opět snaha dostat se pod hranici 8 hodin. Bohužel se nepovedlo. Doběhl jsem v otevřeném Mistrovství Rakouska (což zní dost honosně, reálně se 40 domácích, 2 Němci, Italka a Čech celý den motali na 2.5km dlouhém okruhu v Prátru) sice šestý, ale v čase 8:38, což pro mne bylo velké zklamání. Vlivem administrativního zásahu ČAU (České asociace ultramaratonců) jsem se totiž dostal mimo limit pro Mistrovství světa ve Španělsku, které se pomalu ale jistě blíží a hrozí, že skončím jak Novák se Sáblíkovou – u televize. Moje snažení asi nejlépe vystihl před lety textař Špalek z Kabátů: „Do Vídně už nikdy ne na to velký ruský kolo, na ruskym kole zvracím a prachbídně mi bolo“.
A jak už to většinou po podobném závodě bývá, ve čtvrtek mne začalo škrábat v krku, dostal jsem rýmičku, vzal si na noc 2 paraleny. V pátek jsem byl rád, že jsem se vstal a celý den zvažoval, zda vůbec do Krkonoš jet. Ve Vrchlabí měla totiž start i cíl druhá „horská“ stovka, zvaná Krakonošova. Cestou z práce jsem usnul i v metru, ale nakonec potlačil sladkou touhu sledovat fotbal s Chorvatskem doma v teple u hrnku čaje se zázvorem a ocitl jsem se v 21:00 ve Vrchlabí na náměstí na startu slavného pochodu, který se letos šel (běžel) již po padesáté.
Chtěl jsem být co nejvíce na lehko, abych se nemusel převlékat a zároveň neumrzl. Tedy jsem zvolil model triko s dlouhým rukávem, tříčtvrteční elasťáky, kšiltovku, šátek a jako psychickou podporu pro ranní výběh Sněžky rukavice. Brzy po startu jsem zjistil, že mi teče nejen z nosu, ale i půllitrová lahev s vodou v ledvince a sáček datlí se pomalu mění v podivné datlové želé. Startovat bylo povoleno již od 20:00, proto jsem pořád někoho dobíhal a posouval se pořadím vpřed. Jak se časem ukázalo, největší problém bylo nezabloudit, respektive bloudit co nejméně. Poprvé jsem minul ještě za světla odbočku na vrch Žalý, následně na Mísečkách, již za husté mlhy, zaběhl do rozestavěného hotelového komplexu. Ve svém Garminu 920XT jsem měl nahranou mapu závodu, která mě měla vždy vrátit zpět do stopy. Místo toho však došlo při prvním větším bloudění k zákeřnému restartu hodinek do továrního nastavení a vymazání všech dat za celý rok. Ještě že jsem v ruce žmoulal vytištěnou záložní mapu. Červená „Třistapětka“ byla zlatá. V duchu jsem si vzpomněl na verše pana Hrubína: Jak to bylo, pohádko? Zabloudilo kuřátko za zahradou mezi poli, pípá, pípá, nožky bolí. Ve vysokém obilí bude večer za chvíli. „Povězte mi, bílé ovsy, kudy vede cesta do vsi!“. Třikrát se nadechl a šel hledat proud světlušek směřujících z Míseček na Dvoračky. A tam mi také došlo, že na křižovatce je lépe vždy na někoho počkat a na cestu se ptát, případně ji často kontrolovat dle mapy. Další nepříjemností byla neustálá potřeba čůrání, v normálním stavu bych šel jen jednou nebo dvakrát a zvládl to elegantně v poklusu, ale s tou rýmičkou jsem musel zastavit snad 15x. Ruce mne bolely od začátku, v pohodovém seběhu z Dvoraček do Harrachova jsem se na asfaltu dostal pouze na tempo 4:30… V pozitivní náladě mne udržovala myšlenka na zázračný obrat našich fotbalistů, jenž šlo v zázemí K100 před startem sledovat. A také jsem přemýšlel, zda už doma holky spí, nebo dvouletá Sabinka opět vylezla z pokojíčku a chce ještě jeden: „Tenchlumeckýýýzáááámek“.
Zlomovým okamžikem byla půlnoc a první velké občerstvení, bar na konci Harrachova s názvem 007. U vchodu zapsali mé číslo do počítače a do ruky jsem dostal novou, těsnící láhev s vodou. A to je věc, která vám udělá den, v tomto případě noc. Všude kolem velké stoly plné pochutinami namazaných chlebů vyrovnaných jak Terakotová armáda. Ucpal jsem si pusu jedním s marmeládou a rychle se vydal cestou vzhůru, na stoupání kolem Mumlavských vodopádů, k Vosecké chatě. Táta mne tam nesl v sedačce už jako mimino, tedy cestu k Vosecké si vždy vychutnám a hlavně běžím. Měl jsem informaci, že je přede mnou asi 70 jedinců, proto jsem stále mohl někoho dohánět nebo jen výjimečně někdo dohnal mne a člověk se v té tmě a mlze vždy alespoň na chvíli rozptýlil. Pohodový štěrkový chodník česko-polské hranice se brzy změnil v kamenný chodník a pohyb přískoky ve stylu Indiana Jonese. Nevyzpytatelné houpavé balvany byly ukončeny zhruba v polovině trati oslavnou gulášovou polévkou na Lužické boudě. V rámci urychlení jsem ji řízl studeným čajem a během pár minut byl venku. Trochu ale chápu kolegu Rendu, který se na jedné z bud zdržel i 30 minut. Noční zastávky v občerstvovnách mají velké kouzlo. Pro někoho v nekonečné řadě chlebů zdarma. Pro mne primárně v tom, že jsem vždy spoustu lidí předběhl a ještě se u toho najedl a napil. Určitě je to jedna z věcí, která „dělá“ tento podnik tím čím je. Jak se asi museli cítit medailisté letošního ročníku, kteří proběhli poslední oficiální občerstvení v Peci ještě před jeho otevřením? Přinejmenším smutně…
Na Lužické jsem u polévky vyslechl od vedlejšího stolu na první poslech poměrně nelogickou větu: „…tam je mokro, i když je sucho…“ A brzy pochopil souvislosti. Seběh z Lužické do Polska je část Krkonoš, kterou jsem neznal a dle mapy měl plán nahnat v klesání nějaké minutky, ale realita bylo bahno, voda, kamení, padlé stromy a kilometry kolem 12 minut… Musel jsem konstatovat, že mé hladké silniční boty jsem nezvolil nejlépe, na rozdíl od oblečení, které bylo trefeno ideálně.
V polské boudě Domek Mysliwski jsem si dal 2 zahraniční sušenky a již bez čelovky mazal na Sněžku. Do kopce už běhat nešlo, ale rovinky i klesání jsem stále běhal poctivě. Na Sněžce je hnusně vždy a v sobotu v 5 ráno tomu nebylo jinak. Mlha a vichr je ale určitě lepší než mráz nebo déšť. Kontrola v poštovně spočívala v kleštích na provázku, jimiž jsem si na příslušném místě procvakl startovní číslo. Opět malé bloudění a pak již dolů do sluníčka na Pomezní Boudy. Tedy opět rychle čaj, pivo, chleba s marmeládou a s informací že je přede mnou asi 30 lidí se ženu ze dveří celnice. Tentokráte jsem si navíc vysypal kamínky z bot a utáhl tkaničky. Následují totiž kilometry milovaného asfaltu s klesající nadmořskou výškou, tak se snažím donutit nohy běžet, jak jen to jde (s ohledem na 80 km, které mají za sebou) a odteď už jenom předbíhám. Myslím už na čas pod 12 hodin, ale zkomplikuje se to za Velkou Úpou. Zde jako jeden z mála dbám modré značky dle instrukcí (ostatní míří do Pece přímo podél hlavní silnice) a hledám v kopci kontrolu – hospodu Zelený potok, která má být dle mapy jen 600 metrů od Velké Úpy. Hospodu (a pivo) však najdu až po 3 kilometrech na parkovišti na druhém konci Pece… Následuje poslední stoupání, asfaltka na Hrnčířské boudy. Nastoupané převýšení závodu již přesáhlo 3500m a do kopce už jen jdu, ale stále docela svižně. Vidím kilometr vpřed i zpět ale nikde nikdo, což mne trochu znervózňuje. Modré turistické značky však říkají, že jdu správně. Posledních 10 km je z kopce, běžím hodně pomalu, bolí mne hlavně ruce, ale DDM ve Vrchlabí už je za rohem, tak už jen jednou špatně odbočím na poli před městem, zarecituji si konec Hrubínovy říkanky: „…vždyť si doma, za chalupou, slyšíš, v stáji koně dupou…“ a krátce po 9. hodině probíhám cílem v čase 12 hodin a 14 minut na 16. místě.

S ohledem na svůj stav jsem primárně rád, že jsem se zúčastnil a navíc i závod dokončil. Ono vzdát to někde nad ránem jen v triku, v Polsku by žádné terno stejně nebylo. Jak nad tím zpětně přemýšlím, tak je to patrně závod s nejlepším atmosférou, který jsem kdy běžel. Uvítání chlebem se solí, improvizovaný přenos fotbalu před startem, bohatá historie podniku, duch Iva Domanského, úžasná a naštěstí i hodně běhatelná trať, kouzlo nočního závodu, široké startovní pole, vychytané občerstvení, spousty nadšených pořadatelů a hlavně délka 100km, na které toho vždy zažijete hodně. Určitě se budu chtít vrátit a pokusit se vykouzlit čas alespoň o hodinu lepší… A už je mi jasné, proč je těch 500 startovních čísel vždy během několika hodin od otevření registrace, vyprodaných.