Fazolová stíhačka

Manželka je skutečně někdy na zabití. Neustále zapomíná zhasínat v ledničce, pošle mne na třídní schůzky a neřekne, do které školy děti chodí, nebo občas nechá vařit na plotně jakýsi výtvor pro mne nesmyslně po několik hodin.

Jak jsem tušil již před startem mistrovské stovky, následně odpadám jak hrušky v podzimním větříku. Až po neuvěřitelných pěti dnech bez běhání mám alespoň sílu na jakýsi klus. Po běžeckých výpadcích z prvního čtvrtletí se proto rozhodnu v dubnu trénovat, dokud mi nohy neupadnou. Tréninku obětuji i svoji patnáctou účast v pražském půlmaratónu, kdy si v pátek před závodem dám oblíbenou čtyřicítku do práce. I tak se mi podaří úvodních 15 km běžet po 4 minutách a následně zrychlovat, tak s výsledkem 1:23:43 jsem docela spokojen. V podobném duchu pokračuji v dalších dnech. Redukuji závodní kalendář, kde po loňských zkušenostech nechávám čarokrásnou Brdskou stezku. 50 km po temných lesích slibuje spoustu zážitků, přeci jen k lesnímu terénu i vzdálenosti mám trochu respekt, tak alespoň na pátek naplánuji lehký výklus. Jenže ve čtvrtek, kdy mám na programu středně rychlý polední běh, se na mne od rána usmívají 2 krabičky plné fazolí se zmiňovaným pozvolna vařeným hovězím masíčkem a celé to jest posypané čili. Moje vůle je v některých věcech slabá jak Sparta s italským trenérem, tak již před polednem zmizí první a nedlouho po ní i druhá krabička. S plným břichem zvládnu jen klusat, a proto se do Brd rozhodnu jet závodit.

V 51. ročníku převzali závod noví pořadatelé a trať doznala značných změn. V podstatě zůstal jen start a cíl v areálu základní školy v Mníšku pod Brdy. Hlavně brdské lesy prý poznáme daleko intenzivněji, než ze šotolinových cest, jak tomu bylo v minulosti. Už na 3. km je kopec, kde raději přejdu do chůze, přede mnou jej sice celý vyběhne hlavní favorit – Daniel Orálek, ale získá jen několik metrů k dobru. V poklidu si běžím na druhém místě, přičemž mezera za mnou rychle narůstá. Dan je stále první jen o pár desítek metrů, tak se nemusím rozptylovat hledáním trasy a kochám se probouzejícími Brdy. Vždy do kopce se mi slavný ultramarotonec trochu vzdálí, ale když trasa klesá, opět jej dotáhnu. Nejzajímavější na stylu mistra je jeho problém se síťkou v trenkách, která mu stále zalézá do míst, kam směřuje řada mladých kariéristů školy opouštějících. Dan běhá vždy v bílých rukavičkách, proto si při sledování nápravy problému několikrát vzpomenu na Petra Koukala, který po ukončení badmintonové kariéry našel zálibu v STK pro chlapy.

Na 10. kilometru nás trochu zmatou bílé fáborky patřící k jiné sportovní akci, v lese musíme udělat čelem vzad a tak se po vojenském povelu dostanu na několik minut do vedení, což se Danovi moc nelíbí a přidá… Ve druhé polovině závodu už jej začínám vidět jen na delších rovinkách. A pak přijde pro mne kritický okamžik v podobě rozcestí na 28. km. Asfaltka nahoru, asfaltka dolů, turistická červená rovně. Modrá šipka, jíž se máme držet, směřuje někam mezi dolů a rovně. Vzhledem ke zkušenostem přechozích kilometrů si řeknu: Přeci by nás pořadatelé nevedli dolů po asfaltu a běžím terénem rovně. Brzy tuším, že je to špatně, ale nemám odvahu se vrátit. Až po kilometru a půl se rozhodnu zastavit, vyčůrat se u stromu a doufat, že se stane zázrak a někde se zjeví vytoužená modrá značka. Kromě toho, že si ucvrknu do trenek, se nestane nic, tak se otočím a běžím zpět. Na silnici se dovídám, že jsem tak usilovně navyšoval náskok na druhém místě, až jsem se dostal na místo osmé a ztratil přes 15 minut.

Přeci nedopustím, aby ona zmiňovaná manželčina fazolová mňamka přišla vniveč, ne? Navíc cesta vede dolů a po asfaltu, což je oblíbený sklon i povrch, tak se snažím získat zpět pozice, jichž jsem se tak lehko vzdal. Brzy se posunu někam k pátému místo, ale stíhačka se poté nějak zasekne. Turisté jdoucí z protisměru mi sice hlásí 3 minuty, 2 minuty, pak i 200 metrů, ale nikdo se mi neukáže. Po poledni začne být horko a i díky neplánované „sprinterské“ vložce lehce zpomaluji. Na posledním občerstvení mne šokuje informace, že jsem třetí! Zkrátka v lese obvykle zabloudí nejen Jeníček, Mařenka, Vondrák ale někdy i další…

Na občerstvení sice neměli pivo, na něž jsem po sobotním obědě zvyklý, ale záhy brilantně i tento problém vyřeším. Na kraji obce Chouzavá začíná sobotní rodinná oslava. Děti na trampolíně, dámy připravují maso na gril a pánové posedávají s půllitry diskutující, zda stejky rare nebo well done. Využívám českého benevolentního zákona o krajní nouzi, vběhnu na zahradu a žádám o pivo. Vlasatý mladík bere půllitr, ale místo k pípě, míří k zahradnímu kohoutku a plní jej vodou. Skoro začnu brečet, ale pak mi dojde, že sklo poctivě myje. S pokorou žíznivého poutníka prahnoucímu po kapce vody: „S*r na to v*le, běžím závod,“ jej nasměruji ke správnému kohoutku. Studená plznička ve skle ze Svijan ve mne zmizí za 3.8 vteřiny. Rázem je veškerá únava pryč a mohu si užít poslední kilometry dolů do sluncem zalitého Mníšku.

Brněnské bidlo bere belgickou bamboniéru. Bezva, bloudění bylo bronzové. Brdy byly brilantní.

Výsledky: 1. Danil Orálek 3:53:27, 2. Marek Miklík 4:10:00, 3. Zbyněk Vondrák 4:13:31, 4. Marián Rusnák 4:18:44, 5. Martin Hokeš 4:20:05.
Web závodu: http://brdskastezka.cz/