Malá sázka o velká piva

S Pivovarem Svijany jsem se prvně seznámil ve druhé třídě základní školy. Tenkrát jsem do své sbírky zátek od piva získal stříbrnou s vyraženým textem Pivovar Svijany 10^o. O mnoho let později, kdy jsem odrostl dětinským koníčkům a začal sbírat pivní 5l soudky, jsem na vlastní oči postupně sledoval, jak se ošklivé káčátko mění v krásnou labuť, jež létá daleko za hranice regionu. Ještě však muselo v Jizeře utéci mnoho vody, abych spojil své dva koníčky a nechal si v pivovaru vyrobit 2l plechovku Spartathlon.

Jednou, když jsme se sládkem Petrem Menšíkem debatovali o budoucnosti zmiňované plechovky, došlo k následujícímu dialogu:
PM: „Nedáš si něco k pití, máme tu třeba pivo…“
ZV: „Já jsem přijel autem, tak snad někdy jindy.“
PM: „A to jsi, chlape, nemohl přiběhnout?“

Podobné věty mi nikdo nemusí říkat dvakrát. Jenže přeci nepoběžím z pivovaru s prázdnou, že? Chtělo by tu 52 km dlouho cestu ze Svijan do Lysé nad Labem nějak vylepšit… Vymyslel jsem tedy sázku, že v pivovaru dostanu do batohu dvě 2l plechovky se Svijanským mázem, za 5 hodin doběhnu domů a cestou těch 8 piv vypiju. Pokud stihnu v limitu, dostanu 100 piv. Pokud ne, budu muset jít na jeden den do pivovaru pracovat.

Když už se někdo sází, většinou chce vyhrát. V tomto případě by ani prohrát sázku nemuselo být špatné. V poledne bych se ztratil na spilku a šel si zaplavat do kvasícího piva. Musel bych ovšem dávat pozor abych nezvolil káď s nápisem sanita – louh. Bohužel před startem jsem se dověděl, že by na mne patrně připadlo oblíbené čištění ležáckých tanků umístěných v horní řadě, do kterých se soukáte úzkým otvorem a s čelovkou na hlavě…

V pondělí nastal dlouho očekávaný den. Piva jsem převzal na varně, kde panují podmínky téměř tropické. Pro jistotu jsem obě plechovky ihned otevřel a dal si dva kousky na zahřátí, v tomto případě na ochlazení. K překvapení turistů, kteří jsou zrovna v pivovaru na exkurzi, házím batoh na záda a vybíhám z pivovaru. Sluníčko, pivečko, pohoda. První třetina po silnice 610, jež lemuje svoji nástupkyni – dálnici D10, uteče ani nevím jak.

V Kosmonosích mi však pomalu začínají těžknout nohy. Není to ani tak pivem, ale spíš sobotním maratonem, který mne stál hodně sil. Chvilku uvažuji, že skončím v místním proslulém psychiatrickém zařízení, ale raději pokračuji dále. Ještě si na mne budou muset nějaký čas počkat, než mne tam manželka odevzdá. Následně v sousední Mladé Boleslavi dojde na detailnější neplánovanou prohlídku historického centra. A minuty náskoku na cílových 5 hodin se začínají rozplývat…

Poslední třetina je již pomalý ultramaratonský trénink. Nezáleží na tom, jak rychle běžíte, důležité je stále běžet. Občas je třeba něco sníst, proto mám v kapse kostičky sýra a oblíbené datle. I přes tuto vydatnou stravu o celkovém rozpoložení v poslední části vypovídá nejlépe vymyšlený verš: Pět-čtyři-tři-dva-jedna-[zerou]/Benátky nad Jizerou. Hrůzná představa, že podobně jako na vojně, drhnu první den v práci zubním kartáčkem obrovský ležácký tank, mne udržuje v pohybu.

O úspěchu mého snažení se rozhodne v táhlém stoupání do Jiřic. Takticky vyběhnu jen první část. Poté na vrchol kopce jdu za rychlé chůze, kdy dopíjím závěrečná piva. S prázdným batohem se v následujícím klesání opět krásně rozeběhnu a poslední kilometry si již mohu vychutnat. Než se začne šeřit, dobíhám v čase 4:54:52 k brance našeho domku, kde byl určen pomyslný cíl.

Všem, kteří by chtěli podobné pokusy následovat, doporučuji nejprve strávit dlouhé hodiny tréninkem bez míče. Je třeba mít stále na paměti, že alkohol, silnice a auta jsou velmi nebezpečná kombinace. O běžce strach tolik nemám, ti když neodhadnou své schopnosti, brzy jim ztěžknou nohy natolik, že raději opustí vozovku a pojedou starým dobrým vlakem. Horší je to s cyklisty. Proměnit se po pár pivech ve spurtujícího Sagana není nejšťastnější nápad. Sám mám několik kamarádů, kteří se z cyklo-výletů vrátili v počtu o jednoho menším…