Na krev II: Konečně pořádná medaile

Před dvaceti lety se čeští hokejisté na olympiádě v Naganu snažili získat medaili za každou cenu. Dnes se někteří z nich malinko posunuli a snaží se zlaté medaile za každou cenu prodat. Co se pohybu medailí týče, já jsem naštěstí ještě v první fázi.

Pondělí byl pro mne sváteční den. Oblékl jsem se sice do běžeckého, ale vydal se do Krče ke svému dvacátému odběru krve. Jubileum v praxi znamená i Stříbrnou medaili Prof. MUDr. Jana Janského, po které jsem toužil již několik měsíců. Bohužel v létě jednoho Němce v Chorvatsku štípl komár. A díky této tragické události jsem se rázem ocitl v rizikové skupině, jako kdyby manželka byla HIV pozitivní, děti měly žloutenku typu C a prázdniny jsme trávili v hloubi amazonských pralesů.

Dnes je však vše v pořádku. Po úvodních testech mohu v klidu usednout do červeného křesla a přistoupit k aktu darování. Doufám, že dnešní dávku mé sparťanské krve dostane nějaký slávista. Ten bude koukat, až se probudí z narkózy. Při pohledu na ligovou tabulku si bude myslet, že mu jako bonus transplantovali i oči. Z hlubokých úvah mne vytrhne pípání přístroje, jež signalizuje úspěšné dokončení odběru 450 ml krve.

Medaile bez běhu by přeci nebyla pravou medailí, proto mám v plánu oslavit ji dětským ultramaratonem, což znamená běh na vzdálenost 50 km. Chci běžet bez zastavení, proto vše potřebné nesu na zádech v batohu. První kilometr mi pípne na hrázi známého rybníka Labuť, kde mi zvlhne oko při vzpomínce na Iva Domanského. V následujícím táhlém stoupání předběhnu snaživého cyklistu a dobrou náladu úvodu mohu dokumentovat i veršem: Ježíš – také krvácel. Tak běžíš, abys neztrácel.

Bohužel za hodinu mne úsměv opustí, zvolňuji a zvažuji co dál. Trochu se motám, srdce bije v rytmech tance pogo a začínají mne brát křeče, proti nimž jsem vybaven jak šampionka Churaňová na letošním Mistrovství světa. Je znát, že nezbytný pitný režim, na rozdíl od loňského pokusu, trochu šidím.

Po další hodině se za pomoci Vondrákova testu rozhodnu zmonitorovat stav mé mysli. Zkouším si přeříkat vyjmenovaná slova, ale zvládnu jen ty po f (fyzika). Navíc mám před sebou hluboké polabské lesy s temnými mokřady a nerad bych, aby sem na Den lidských práv museli kamarádi chodit zapalovat svíčky. Oproti misionáři, který před časem definitivně zakotvil na ostrově u indického kmene Sentinelců, by to však byla pro ně pořád výhra. S bolestí v srdci se tedy rozhodnu pro neplánované přerušení běhu a načerpání sil v hostinci Na Náměstí v Nehvizdech.

Dám si polévku, pivo, dvě… Když následně vyjdu ven, na žádné nové vyjmenované slovo si sice nevzpomenu, zato vulgarismů mne při rozbíhání napadají desítky. Naštěstí do cíle zbývá jen 15 kilometrů, což už nezní tak hrozně. Začíná pozvolna sněžit, když za Labem vbíhám do zmiňovaných lesů. Na proslulé turistické křižovatce se starobylou kapličkou pokynu Vaškovi, který se opět pere s bráchou. Chudák netuší, že měl více cvičit, neb Boleslav zvolil účinnější taktiku boje. O několik desítek minut později zastavuji v cíli v čase 4:23:53. Tělo sic v rozkladu, ale hlavně že jsem doma i s Jánského oceněním.

Vytoužená medaile mne stála něco přes 9 litrů krve. Je otázkou pro historiky s matematickým vzděláním, kolika litry krve byla vykoupena medaile, jež před měsícem od Vladimíra Putina získal Nohavica…

Předchozí díl: Na Krev!