Brzda nebo plyn?

Já vím, já vím. Mohu si za to sám. Stačilo pár nevinných vtípků ve stylu Kunderova Žertu a dnes abych se bál v některých obcích v Čechách, na Slovensku i v Kalifornii zastavit. A teď si představte, že mám již delší čas v hlavě medailonek Daniela Orálka pod názvem, který jste právě přečetli. Nevadí, sfouknu pěnu, přibalím pro jistotu do kufru dvě náhradní pneumatiky a vydáme se společně na cestu.

Původně jsem měl v plánu článek napsat, až Dana porazím v přímém souboji. Bohužel poslední měsíce k tomu moc nesměřuji, vlastně ani nevím, zda vůbec někoho ještě předběhnu a možná budu hodně rád, až začnu opět alespoň běhat. Jak ale najít neexistující závod popsaný v neexistujícím článku? Na rozdíl od hradních nohsledů mám svůj archiv pevně pod palcem a loňský malý podvod zaznamenaný v reportáži Trestání nepoctivých řemeslníků s přimhouřením jednoho oka splňuje dané kritérium.

Přenesme se na počátek tohoto století. Ňadro, jež poznala většina čtenářů je pouze to matčino. Radek Brunner přemýšlí, jak správně vyvážit olůvky své letadélka. Myslím, že hodně z vás sportuje, ale vytrvalostní běh zůstává pevně zaarchivován v dokumentech o Zátopkovi. Na závodech se pohybují skuteční atleti jako Čotov nebo Štefko. A tedy něco vyhrát je téměř nemožné. Většina souputníků z té doby vyhynula jak dinosauři, ale jedním, který přežil do dnešní doby je právě Daniel Orálek.

Za rok dokázal objet desítky závodů. Trochu mi připomínal mafiána. Dlouhé vlasy sepnuté do culíku, kolem krku zlato, na rukou bílé rukavičky chránící vůči sejmutí otisků, na startu se většinou objevil těsně přes výstřelem a pak utíkal, jako kdyby jej naháněl samotný Corrado Cattani. Jen výjimečně se stávalo, že by nevyhrál nebo alespoň nebyl na stupních vítězů. A aby se po doběhu nenudil, po krátkém odpočinku, lehkém výklusu a pivečku na uhašení žízně, stihl ještě běžce na druhém až posledním místě při průběhu cílem i vyfotografovat. Takový archiv běžeckých skalpů skutečně jen tak někdo nemá.

U nejvýznamnějších sportovních událostí si jistě vybavíte, co jste v té době dělali. Z tohoto pohledu nikdy nezapomenu na pátek 28.9.2012. S kamarádem Rendou prodáváme burčák na Svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi. Na prapředcích dnešních chytrých telefonů sledujeme 30. ročník Spartathlonu a jásáme nad Danovým navyšování náskoku. Hodinu, už vede skoro o hodinu! Tak už jen ten kopec a bude to doma. Bohužel večer zjišťuji, že věci nabraly jiný spád a Dan bude nakonec rád, když závod dokončí. Jako skvostnou kariéru Petra Čecha navždycky poznamenala porážka s Tureckem, tak tohle je z mého pohledu smutný ultramaratonský ekvivalent.

Když se někdo s desítkou pod 30 minut začne soustředit na ultramaraton, logicky se od něho očekávají velké výsledky. Kolikrát jen Dan nastupoval k certifikovaným ultra závodům s očekáváním překonání českého rekordu. Jenže realita byla nezřídka odlišná. A za pár dní? Dan už zase řádil na nějakém katším závodě. Kdo by si tedy potom troufl na jakýkoliv šílený ultramaraton? Několik let muselo uplynout, než se objevil Petr Válek s Pavlem Markem. A moji oblíbení lúzři brzy ukázali, že je to vlastě všechno trochu jinak.

Dan má smůlu, že si zkrátka zvolil sport, na který nemá úplně talent nebo dispozice. Kdyby se věnoval kratším závodům, mohl dnes ve své veteránské kategorii patřit k nejlepším na světě. Jenže kouzlo ultra je natolik veliké, že se jen těžko opouští. A jestli v něčem Dan vyniká, tak je to jeho oblíbený běh na 100 km. Trojnásobné pokoření magické hranice sedmi hodin je hodně vypovídající. Spousta Čechů o podobném výkonu uvažuje, pár jich to i zkusilo, ale nikomu dalšímu se to ve 21. století nepovedlo.

Když jsem před lety začínal běhat, byl Dan mým velkým vzorem. Jsem moc rád, že jej běžecké nadšení stále neopustilo a nadále se potkáváme na závodech. Jak moc jej stále ultra baví bylo vidět letos na MČR v běhu na 100 km v Plzni. Naprosto rozbitý se držel na druhém místě, přičemž jej dohánělo několik mladších. Po obkroužení kola se často zastavil, napil se, ale vždy se dokázal krásně rozeběhnout, a nakonec druhé místo
doslova urval.

Danovou baštou je Lomnice u Tišnova, kde každý rok spolupořádá etapový závod MUM. Sedm kopcovitých maratonů uběhnutých během týdne je náročných nejen fyzicky, ale i psychicky. Já jsem za poslední 4 týdny uběhl pouhé 4 kilometry. I prsatá sousedka, jež každé ráno dobíhá tramvaj, má nasčítáno více. Když už ale mám v kufru zmiňované rezervy, měl bych se vydat přímo do jámy lvové a pogratulovat Danovi k jeho tuctovému vítězství. Trestání nepoctivých řemeslníků must go on.