Nový gril

„Doufám, že na oslavu narozenin své dcery konečně koupíš nový gril!,“ manželčina velmi důrazně řečená slova mi sice rezonovala v uších celý týden, ale nákup jsem tradičně nechal až na chvíli, kterou by jen skuteční optimisté nazvali poslední. A faktem, že vybraný model nejlépe koupím v prodejně na Proseku, kousek od místa kde se náhodou v sobotu běží takový malý maratonek, jsem moc plusových bodů také nezískal.

Od nedávné oslavy narozenin mladší dcery mám navíc eufemisticky řečeno podmínku. Copak já za to mohu, že v příručce Ministerstva zdravotnicí o kombinaci Pfizer a 10+ piv nepadlo jediné varování? Přesto jsem se nakonec spolu s deseti sběrateli maratonů ocitl na startu v proslulém proseckém Parku přátelství.

Zmínit si dovolím pořádajícího Martina Šanderu, kterému jsem v pátek zavolal, zda se akce skutečně koná a při rozloučení si neodpustil vtípek: „Dobře, uvidíme se tedy ráno na startu na Karlově mostě.“ Martin, hodně zaskočen odpověděl: „Tady došlo patrně k nějakému nedorozumění…“ (zítra ráno startuje na Karlově mostě maratonská bitva několika vybraných jedinců o titul mistra České republiky)

Už předstartovní úvodní kilometr mi řekl mnohé: „Jsi vůl!“ Vím, že zakončit závodním maratonem týden, ve kterém se letos premiérově dostanu přes 200 km, je blbost. A jen pár dní před stovkou v Plzni blbost dvojnásobná. Alespoň jsem se utěšoval faktem, že jsem na Proseku primárně stran grilu. Ruku v ruce s útěchou přicházel však i stres. Pokud by mě totiž někdo ze spoluběžců předběhl a vyfoukal mi jistě poslední exemplář grilu, čekal by na mě doma zajisté trest nepodmínečný.

Plánované tempo 4:15 min./km jsem opustil už po několika úvodních kilometrových okruzích. Dokonce jsem uvažoval, že naoko zabloudím a svůj neúspěch svedu na hladové holuby, kteří se snažili sezobat mouku určující správný směr na několika kritických místech okruhu.

Místo ambicí na čas pod 3 hodiny, jsem raději malinko zpomalil a snažil se vyvolat vzpomínky staré skoro dvanáct let. Právě u zdejšího rozsáhlého vodního díla, které neúnavně hlídá Jiří Wolker, jsem nejedno víkendové ráno trávil se zmiňovanou dcerkou v kočárku. Lahváč z Normy, lavička a princezna, která se za chvíli vzbudí a začne řvát, dokud s ní nezajedu pod koruny stromů. Ještě, že vychytaný sportovní model (se kterým jsem patrně nikdy nevyběhl), měl dobrý držák na láhev…

Rozjímání nad minulostí mi skutečně jde, protože najednou koukám, že se po čtyřicáté druhé blížím k částečně sezobané čáře s nápisem CÍL. Na papírovou ceduli zavěšenou na pouliční lampě jsem zapsal svůj výsledný čas: 3:05:56 a pospíchal domů v předtuše nezapomenutelných zážitků, které nás jistě s novým grilem čekají.

Hlavně, aby bylo příště nad čím zase rozjímat…